Jandíkův mlýn (též jako Švankalovský, Mlýn za bělidly či mlýn na Haldě) je nejstarší dochovanou stavbou svého druhu na území Pardubic. Stojí na Bílém Předměstí v blízkosti vodního díla Halda. Tento přibližně pětikilometrový kanál, vybudovaný Pernštejny kolem roku 1500, přivádí vodu Loučné rozvodněnou náhonem z Novohradky do Chrudimky. Jeho stavbou sledoval Vilém z Pernštejna opevňovací i hospodářský užitek. Halda poháněla mlýny, napájela sádky, Nový rybník i část městského opevnění. 

Mlýn „proti prachovni panské za bělidly“ vznikl s povolením Jana z Pernštejna v roce 1542. O jeho nejstarší podobě nemáme přesvědčivé doklady. V polovině následující dekády však nahradilo nové sroubené stavení s doškovou střechou a třemi vodními koly. Po řadě soukromých majitelů se roku 1614 dostal mlýn do majetku obce, která jej v dalších letech pronajímala řadě soukromých pachtýřů. Mlýnský areál byl, stejně jako zbytek východního předpolí Pardubic, postižen na sklonku třicetileté války. Při švédském vpádu v říjnu 1645 jej vypálili do základů, ale již na prahu dalšího desetiletí vznikl nový roubený mlýn s jedním mlýnským kolem.

Pro mladší dějiny objektu je klíčový další požár na přelomu dubna a května 1818. Provizorní náhradu vyhořelého mlýna, vepřovicovou stavbu, o osm let později vystřídalo dochované patrové klasicistní stavení.

Novodobá proměna areálu započala v roce 1901, kdy mlýnské stavení zakoupili Václav Jandík s manželkou Idou. Noví majitelé vyměnili technologii, napříště byl jádrem objektu moderní válcový mlýn. Zásadním technologickým mezníkem se stal rok 1909, kdy byla provedena radikální rekonstrukce vodního díla. Dosavadní zastaralá mlynářská ústrojí nahradilo technologicky unikátní Sagebienovo vodní kolo instalované v těsně přiléhajícím dřevěném žlabu. Tento mohutný vodní motor o průměru 7 metrů disponoval 40 lopatkami o šířce 2,33 m a výšce 1,15 m. Při plném stavu vody dosahoval 2,5 až 3 otáček za minutu a jeho normální znamení fixovala hlava kolu před levou slupicí napustného stavidla. V letech 1906 a 1910 byl areál dispozičně dotvořen obytnými secesními a novobarokními fasádami podle projektu architekta Bóži Dvořáka.

V meziválečném období došlo k definitivnímu přechodu na masovou pekárenskou produkci. Provoz mlýna byl pronajat firmě Panis, společnost s r. o. Pardubice, která za pronájem prostor v přízemí (zahrnujících 3 dílny a 1 skladiště o celkové výměře 4 místností) odváděla roční nájemné 7 500 Kč (po odečtení dvora a zahrady činil čistý daňový základ 6 000 Kč). V dubnu 1932 vypracoval pardubický stavitel Antonín Kratochvíl podrobný plán přístavby, který reagoval na potřeby expandující velkovýroby. Městská rada schválila projekt 19. září 1932 s přísnými hygienickými a stavebními podmínkami. Podle vládních nařízení musela být realizována mimo jiné dokonale nepropustná betonová žumpa s tloušťkou stěn 15 cm a litým poklopem, přičemž jakékoli svádění jejího obsahu do náhonu Halda bylo z hygienických důvodů striktně zakázáno. Nová přízemní budova pohledově i provozně navázala na starší křídlo z roku 1922 a integrovala moderní pekařskou halu s parní pecí a mísicími stroji, expediční výpravnou, dva rozsáhlé sklady a samostatnou bednárnou. Stavební vývoj areálu před druhou světovou válkou uzavřela realizace komorových sušáren od Václava Ladislava Hořeňovského v roce 1941.

Po uvalení nucené správy a znárodnění v roce 1948 byl podnik začleněn do n. p. Pekárny v Pardubicích. Výroba zde běžela do roku 1957, kdy byla po plynofikaci pece definitivně zastavena v souvislosti s otevřením pekárenského kombinátu na Ležánkách. Po dlouhém období devastace byl areál v roce 1990 v rámci restitucí vrácen rodině Jandíkových. Následná celková rekonstrukce z roku 1999 pro potřeby firmy J. Černohouse úspěšně zachránila stavební podstatu objektu včetně obnovy historického nápisu PANIS na fasádě novějšího křídla. V současnosti slouží areál komerčním účelům jako prodejní a skladový komplex. Ztělesňuje industriální paměť Bílého Předměstí, později výrazně převrstvenou proměnou oblasti v rezidenční vilovou čtvrť.

JI, MP