Lázeňské městečko Trenčianské Teplice bylo v období první Československé republiky lokalitou, v níž se výjimečně dařilo moderní architektuře. Některá díla architektů se dokonce zapsala do historie jako emblematická. Jako by zároveň popisovala vývoj modernismu u nás: od puristické lázně Sina od Artúra Szalatnaie přes bauhausovský funkcionalismus Léčebného domu Machnáč od Jaromíra Krejcara až po poetický funkcionalismus koupaliště Zelená žaba od Bohuslava Fuchse.

Trenčianské Teplice leží v relativně úzkém údolí, do něhož proniká více slunečních paprsků až v oblasti lázeňského parku. Sluneční světlo bylo přitom pro architekty modernismu a především funkcionalismu jedním z nejzásadnějších kritérií. Prosvětlené interiéry nebyly jen módním trendem, ale vycházely z aktuálních vědeckých poznatků o důležitosti slunečního záření a jeho léčebných účinků při takzvané helioterapii. I proto se vedení lázní rozhodlo rozšířit a přebudovat centrum města směrem do slunnějšího parku. V roce 1935 zorganizovali architektonickou soutěž, jejímž vítězem se stal Bohuslav Fuchs. Do výzvy zaslal dva návrhy. Jeden dodržel soutěžní podklady a druhý doporučoval přesunout hlavní lázeňské domy a centrum z údolí na slunný jižní svah nad městem. Tomuto návrhu nechyběl utopický nádech. Počítal s vytvořením umělých teras na svahu, které by byly zpřístupněny výtahy a pohyblivými schody. Odborná porota návrh ocenila, nebylo však v silách lázní zrealizovat jej ihned. Podle rozhodnutí ředitele Jaroslava Topinky se mělo začít s výstavbou v etapách, přičemž první mělo být letní koupaliště.

Brněnský architekt našel pro koupaliště ideální místo – opuštěný kamenolom s pramenem vody, který místní nazývali Na zelené žabě. Sám tuto lokalitu popsal jako: „Skvěle osluněné a jižními větry dobře temperované místo“. V soutěži navrhoval jednoduchou kubickou budovu, v důsledku rozšíření funkční náplně však výrazně změnil koncepci. Kromě bazénu s parametry pro vodní pólo měl areál obsahovat i dětský bazén, převlékárny, prostory pro restaurační, masážní, zdravotní či estetické služby. Na konci třicátých let přibyla k atrakcím i kuželna.

Bohuslav Fuchs rozvrhl celý areál po vrstevnici svahu na horní části louky. Hlavní bazén umístil do kamenolomu. Od bazénu rozvinul hlavní objekt koupaliště s jemně zakřiveným tvarem. V přízemí byla vinárna a gril bar, v patře terasy a vyhlídková restaurace. Objekt měl společné šatny a převlékárny, návštěvníci však mohli využít i kabinky, které architekt připojil k hlavnímu bloku v podobě štíhlého dvoupodlažního křídla s točitým schodištěm. Níže na louce se nachází dětský bazén, doplněný o pavilon pro rodiče a místnost pro zdravotnickou první pomoc.

Architekt harmonicky sladil protiklady, jako jsou pravoúhlé a zakřivené tvary nebo barvy a struktury materiálů. I když při návrhu koupaliště neopustil moderní formy, nepracoval s typicky modernistickým kontrastem geometrické bílé architektury vůči přírodě. Naopak, společně vytvořily estetický a funkční celek. Zároveň zde bylo možné číst i navázání na klasické principy architektury, ba až antického či renesančního členění fasády – od přízemí s kombinací masivního kyklopského zdiva a omítky z hrubě strukturovaného brizolitu přes podlaží s ocelobetonovými sloupy, hlubokými terasami a stěnou šaten bez okenních otvorů až po restauraci s pultovou střechou, které dominovalo dřevo a rozměrné prosklené okenní otvory, jež se daly vysouvat.

V restauraci nazvané po II. římské legii Marka Aurelia se nachází nástěnná malba od výtvarníka Františka Kalába. Pocházel z Brna, podobně jako architekt, který se jako první volbu pokoušel angažovat Ľudovíta Fullu. Na figurativní malbě jsou výjevy z legend o římské legii, jakož i o vzniku samotných lázní a historii kraje. Ve vinárně, která je prosvětlená takřka lodními kruhovými okny, tvoří výtvarnou výzdobu fotografická tapeta Vysokých Tater od Karola Plicky. Vizuálně silnou atrakcí koupaliště muselo být i původní osvětlení bazénu reflektory ponořenými ve vodě.

Dílo uznávaného architekta bylo po dokončení vyzdvihováno v domácích i zahraničních periodikách. Už během výstavby navštívil koupaliště československý prezident Edvard Beneš. V roce 1995 bylo koupaliště vyhlášeno národní kulturní památkou. Avšak už o několik let později bylo vinou zanedbané údržby uzavřeno. Obnova přišla po více než desetiletí chátrání. Předcházel jí architektonický a restaurátorský průzkum, jaký do té doby neměl na Slovensku v případě moderní architektury obdoby. Autoři obnovy sice využili několik poznatků z průzkumu a přiblížili se k původní barevné kompozici Bohuslava Fuchse, ale zároveň ubrali památce na její autenticitě náhradou velké části materiálů a povrchů. Především zateplení hlavní budovy koupaliště pro celoroční provoz, jakož i moderní aquaparkové atrakce udělaly ze Zelené žaby kýč v kontextu původního poetického funkcionalismu.

Peter Szalay