Zvýšený zájem o podobu české školy ve dvacátých letech vedl k revizi tradičních učebních systémů a samotné školní budovy. Dosavadní výuka, založená na pasivní reprodukci učitelova vzoru byla opuštěna. Postupně se prosadila škola pracovní, usilující o aktivní žákovu účast na výuce, vychovávající k samostatnému myšlení a práci. Vnitřní proměna pedagogického obsahu školy se projevila v jejím prostorovém uspořádání, architektonické podobě a vybavení. Předpokladem nové podoby školy, uvolnění jejího půdorysu, překonání strnulé omezenosti trojtraktových dispozic se stal vývoj, který probíhal v oboru stavebních konstrukcí a materiálů.

Uplatněním železobetonového skeletu ve výstavbě škol přistoupil Bohuslav Fuchs k novému architektonickému konceptu, kterým položil důraz na základní prostorové hodnoty stavby. Konstrukce se mu stala prostředkem k volnějšímu zacházení s prostorem, až dosud vymezeným možnostmi cihelného zdiva. Použil systémy podpůrných pilířů, které nahradily jeho nosnou funkci a přinesly četné variace vzájemné vazby interiérů a jejich spojení s vnějším prostředím. Fuchsovy školy jsou charakteristické přirozeným vrůstáním objektů do krajiny, maximálním prosklením průčelí, a ozdravěním interiérů, ze kterých bylo možno přemístit výuku prosluněním na otevřenou střešní terasu. 

Vývoj od schematismu uzavřené a vývoje neschopné školy k její volnější nové podobě, otevírající se volnému prostoru a přírodě, probíhal se znalostí školských staveb v Německu a Holandsku.