Vodní elektrárna v osadě Háj představuje mimořádně významnou technickou i architektonickou památku, spjatou s rozvojem elektrifikace severní Moravy. Místní mlýn je doložen již ve 14. století, v 19. století jej získala rodina Plhákových. Právě Hubert Plhák (1859–1934) se v roce 1894 rozhodl vybudovat elektrárnu, jež by poháněla mlýnská kola i stroje na jeho pile. Po čtyřech letech však mlýn vyhořel s obnovou elektrárny majiteli pomohla družstevní mlékárna v Třeštině. Za tímto účelem založili První moravskou elektrárnu s.r.o. v Hájském mlýně u Mohelnice, jež se stala první družstevní elektrárnou v monarchii a obec Třeština první elektrifikovanou obcí na Moravě. V letech 1909–1912 Hubert Plhák vybudoval secesní objekt elektrárny, jež zásobovala elektřinou 70 okolních obcí. Roku 1919 předal Plhák podnik svým synům Karlovi a Radomírovi, ti se rozhodli pro výstavbu zcela nové elektrárny na nově zřízeném umělém korytě. S tímto záměrem oslovila  Karlova žena Ellen (roz. Hervertová) architekta Pavla Janáka, s jehož návrhem však nebyli zadavatelé spokojeni, obrátili se tak na jiného neméně významného představitele české moderny Jana Kotěru. Ten jim doporučil své nejlepší žáky, jež t.č. pracovali v jeho ateliéru Bohuslava Fuchse a Josefa Štěpánka. Mladí architekti navrhli dva samostatné objekty elektrárny a obytné vily. Jejich návrh realizovala během 14 měsíců olomoucká firma Bernarda Sychravého. A v roce 1922 byla elektrárna uvedena do provozu.

Elektrárna na betonové podnoži, kterou podpírá přímo v náhonu mohutný pilíř, má symetrické průčelí zdobené obloukovými a geometrickými motivy, prolomené továrními okny osvětlovacími ústřední halu. V ní jsou situovány dvě turbíny a dva generátory a dominuje jí rozvodná deska provedená v mramoru s mosaznými ovládacími prvky. Ústřední halu doplňuje nižší strojovna a provozní části pro přívod vody a manipulaci se stavidly. Její identicky komponované boční fasády ukončuje střecha zaoblená do čtvrtkruhu a zdobí je opět prvky rondokubistického charakteru, které lze nalézt také ve vnitřních prostorách elektrárny. 

Její architekturu Pavel Zatloukal vnímá zcela symbolicky: “Energie jakoby vystupuje z vody až ke koruně stavby, odkud ji paprsky elektrických drátů předávají do sítě. Zaoblená střecha i obloučkové motivy sytě červené budovy neustále připomínají to, co není patrné zvenčí – vodu padající a roztáčející turbíny.”

Majitelé Karel a Radomír Plhákovi se zapojili za druhé světové války do protinacistického odboje, když ukrývali uprchlé válečné zajatce. Po druhé světové válce jim však byla elektrárna znárodněna a v roce 1951 byly odsouzeni a uvězněni ve vykonstruovaném procesu. V roce 1989 získali továrnu noví majitelé. Elektrárna byla v roce 2000 byla velmi zdařile a s pietou modernizována a  je dodnes v provozu jako malá vodní elektrárna s Francisovou turbínou o výkonu přibližně 280 kW, ročně vyrábějící kolem jednoho milionu kWh elektřiny. Pro své technické, historické a architektonické hodnoty byla elektrárna v roce 2008 prohlášena národní kulturní památkou.

Lucie Valdhansová