Překotně rostoucí město se díky své poloze stávalo stále významnějším dopravním uzlem silniční i železniční dopravy. Komunistický převrat znamenal zestátňování podniků a budov v soukromém vlastnictví, které byly přeměňovány na byty. Ani to však nevyřešilo neuspokojivou bytovou situaci, na níž se kromě rostoucí demografické křivky podílel také špatný stav bytového fondu, který se skládal především z budov z 18. a 19. století. Centrálně plánovaná výstavba začala vznikat již koncem 50. let ve východní části města (sídliště Obránců míru, dnes Dolní Žižkov), kde navázala na bytové domy z konce 40. let. V roce 1960 se město stalo sídlem okresu a byly k němu připojeny obce Perknov, Okrouhličtí a Pohledští Dvořáci. Založení nebo rozšíření řady průmyslových podniků (Pleas, Zetor, Motorpal, Rico) znamenalo další příliv obyvatel do města. Po dlouhých jednáních byl roku 1963 schválen územní plán počítající s nárůstem populace až na 25.000, na jehož základě v 2. polovině 60. let vznikla panelová sídliště Vítězného února (dnes Pražská) a Gottwaldovo náměstí (dnes Jihlavská). Zásadním vstupem do podoby města byla asanace přibližně dvou třetin historického centra, při níž vzala za své řada hodnotných budov. Na Smetanově náměstí a v jeho bezprostředním okolí bylo vybudováno sídliště, které především ve své druhé fázi na přelomu 70. a 80. let využitím typizované panelové výstavby necitlivě zasáhlo do podoby centra města. Panelové domy doplňovala soukromá zástavba ve čtvrtích Žižkov, Vysočany a Vršovice. V průběhu 70. a 80. let pokračovala výstavba v severní části města, kde vznikla sídliště Na Spravedlnosti a Na Výšině a východně od parku Žižkov II.