Vývoj krnovské vilové architektury, ač s určitým zpožděním, bezesporu reflektoval nově vznikající architektonické směry. Na počátku 30. let jej v Krnově narušil pouze konzervativně smýšlející vídeňský architekt Franz Wilfert s návrhem vily pro továrníka Heinricha Steuera nejmladšího. Stavba, realizována roku 1932, byla pojata v historizujícím duchu. Její podoba měla odkazovat na zlatou éru krnovských továrnických vil, což odpovídalo i smýšlení architektova a jeho zadavatele. Steuerova vila se až okázale hlásila k buržoaznímu stylu života, který se však pomalu, ač jistě, stával – nejen krnovskou – minulostí. To dokládá i skutečnost, že v Krnově již žádná další stavba podobného ražení nevznikla. 

Vila Thomase Konorzy byla první krnovskou realizací, skrze kterou se do místního prostředí dostala architektura moderního a inovativního funkcionalistického pojetí, a zároveň poslední významnou a architektonicky zajímavou stavbou, jež ve městě vznikla před druhou světovou válkou. Projekt byl realizován podle návrhů významných představitelů českého funkcionalismu, bratrů Šlapetů, které majitel považoval za koncepčně schopné tvůrce ekonomicky výhodného, funkčního a zároveň pohodlného domu. Návrh bratrů Lubomíra a Čestmíra Šlapetů z roku 1936 byl zpracován jako variace typového domu, který oba architekti v praxi opakovaně uplatňovali již od roku 1931 až do počátku okupace.

          Dle původního, dodnes dochovaného projektu měla vzniknout bílá, kompaktní kubická stavba, jejíž tvar byl narušen prohloubením fasádního pláště v místě vnějšího schodiště na severovýchodním nároží. Jednopatrový dům obdélného půdorysu s plochou střechou tímto měl navazovat na linii funkcionalistických, kompozičně racionálně pojatých rodinných domů. Fasáda byla členěna pouze okenním otvorem a doplněnou plochou stříškou nad hlavním vstupem. V uspořádání vnitřní dispozice se projevila snaha architektů vytvořit vysoce funkční a zároveň pohodlný obytný dům, čehož účinně dosáhli propojením obytných prostor. Tím vznikla jedna velká centrální místnost, která zastávala funkci haly, obývacího pokoje s hudebním koutkem i jídelny. Přímo z ní vedlo schodiště do prvního patra, kde se nacházely soukromé pokoje majitelů, jejich syna a místnost pro služku. Takovéto vnitřní uspořádání lze považovat za moderní modifikaci anglického halového systému, který můžeme v krnovském kontextu pozorovat například u Flemmichovy vily.

          Nutno zmínit, že až donedávna panovala domněnka, že se stavbu nepodařilo před začátkem druhé světové války řádně dokončit. Toto tvrzení se však v posledních letech podařilo vyvrátit (např. Čermáková 2020, p. 67). Uvedené interpretační nedorozumění pravděpodobně vzniklo v důsledku zavádějícího znění archivních záznamů – v příslušném spise uloženém v SSÚ MěÚ Krnov se totiž nachází pouze kusá dokumentace pocházející z let 1959–1961. V ní jistý pan Krampl – pozdější poválečný majitel pozemku a zbylých základů vily – uvádí, že roku 1957 odkoupil pozemek, na němž byla bývalým majitelem započata stavba rodinného domku, jehož horní část měla být po druhé světové válce rozebrána. K tomuto rozebrání mělo dojít z důvodu nedokončení stavby před německou okupací a následného zchátrání hrubé konstrukce. 

          Na dochovaném suterénu vily si poté manželé Zbyněk a Marie Kramplovi vybudovali nový rodinný dům, který částečně vycházel z původních plánů. V přízemí byl do zahrady orientován prosvětlený obytný pokoj, zatímco do ulice směřovala okna kuchyně; v patře se nacházely místnosti soukromého charakteru – obytné pokoje rodiny a zadní terasa. V úrovni terasy byla k domu posléze přistavěna také garáž. Uliční průčelí noví majitelé upravili doplněním druhého okna v prvním patře a předsazené prosklené předsíně hlavního vstupu.

Tyto faktické nejasnosti o stavu původní stavby lze přičíst jejich původem z období komunismu, které stavbám funkcionalistického charakteru zkrátka nepřálo. Tímto si můžeme do určité míry vysvětlit absenci jakéhokoli (zaznamenaného) využití vily během války i nedostatek následné péče po jejím skončení. Během války s největší pravděpodobností ke škodám na objektu došlo, a proto se poválečné rozebrání stavebního materiálu pro jeho opětovné použití jeví nejen realisticky, ale v daném sociálním kontextu i poměrně pochopitelně.

O tom, že byla výstavba vily skutečně dokončena, svědčí registrační karta Thomase Konorzy z roku 1939, na níž je jako místo trvalého bydliště uvedena tehdejší adresa Resselgasse 65. Lze tedy těžko předpokládat, že by rodina Konorzových s devítiletým synem po dobu více než dvou let obývala nedostavěný dům. Ať už byla míra původního dokončení jakákoli, současná podoba stavby je výsledkem úprav projektu, které provedl a realizoval na přelomu 50. a 60. let pan Krampl. Objekt dodnes slouží svému původnímu účelu.

Barbora Macháčková