Spolu s železnicí, jejíž provoz byl zahájen v roce 1905, ovlivnilo stavební rozvoj Nedvědice na začátku 20. století také otevření textilní továrny brněnského podnikatele Otto Kuhna v roce 1900. Největší průmyslový podnik v okolí přilákal do obce velké množství lidí, jejichž příchod otevřel místním podnikatelům nové možnosti podnikání. Příležitosti se už v červenci 1907 chopil nedvědický starosta Jan Míček, který se svojí dcerou Marií a zetěm Josefem Očadlíkem, který zasedal jako poslanec v zemském sněmu, zažádal obec o možnost parcelace pozemků nazývaných Bílsko nedaleko továrny, na kterých hodlal vystavět dělnické domky. Na investiční akci se podílel i podnikatel Otto Khun, pro jehož firmu byl celý stavební podnik klíčový. Sám do té doby řešil situaci zbudováním takzvané noclehárny přímo v areálu textilní továrny, fungující navzdory výstavby dělnické kolonie ještě ve dvacátých letech. Jan Míček přizval k realizaci brněnského architekta Vladimíra Fischera. Ten mohl být starostovi doporučen tišnovským starostou Františkem Müllerem, neboť ve stejné době navrhl pro tišnovskou radnici levný a zároveň kvalitní projekt Obecné a měšťanské školy dívčí a předkládal další návrhy na zvelebení města vedeného českou radnicí. Dělnická kolonie vycházela z teoretických prací i realizovaných příkladů, jako byla například kolonie pro sklářské dělníky Sidonie v Brumově-Bylnici či některé další urbanistické zásahy v moravských průmyslových centrech, které se však do naší přítomnosti nedochovaly. Rovnoběžně narýsované ulice podle nich měla lemovat zástavba typově a proporčně podobných přízemních domů s drobným hospodářstvím a zahradami, umožňujícím dělníkům v případě poklesu výroby další možnost obživy. Pomalu a na etapy vystavěnou čtvrť, na níž se podílela stavební firma Jaroslava Hutaře, tvořily dvě kolmo položené ulice ve tvaru písmene T, z nichž delší vedla k továrně. Domy se sedlovými střechami měly jednoduchou uliční dispozici, se dvěma, třemi či čtyřmi okny, opatřenými jednoduchými šambránami, mezi které umístil architekt vstupní dveře se světlíkem. Za nimi se nacházela chodba do dvora, dělící interiéry domu na dvě části. Navzdory úsilí investorů nebyla dělnická kolonie nikdy dokončena a druhá kolmá ulice zůstala v předválečném období nedokončená. Navzdory této skutečnosti se prostřednictvím projektu kolonie dostal do Nedvědice stavitel Hutař, který pojal zakázku velmi vážně. V listopadu 1907 přednesl v hotelu Jana Míčka přednášku „O dělnických bytech“, ve které patrně hovořil o tématu sociálního bydlení ve vztahu k Nedvědici. Událost před první světovou válkou spíše ojedinělá. V únoru 1912 zakoupil všechny domy v nově vystavěné čtvrti továrník Otto Kuhn a nechal je zapsat jako majetek továrny. Úspěchy podnikatele a sběratele umění Otto Kuhna skončily se vznikem Československa. Jeho podniky ovlivnila krize ve dvacátých letech i požáry obou jeho továren. V Nedvědici vyhořela hala s přádelnou, kterou už nedokázal obnovit. Finanční těžkosti dohnali podnikatele v roce 1927 k sebevraždě a firmu převzaly banky, kterým dlužil. Roku 1929 ji bankéři prodali podnikateli Mořici Hanselovi, který se svojí manželkou Olgou začal domy dělnické kolonie rozprodávat jejich dosavadním nájemcům. V současnosti dělnická kolonie „V Domkách“ ztratila svoji původní podobu i atmosféru. Podstatná část budov má vyměněná okna, dveře, střešní krytiny a jejich fasády jsou často zateplené. Někdejší charakter naznačuje dodnes pouze urbanistické řešením, díky kterému jsou obě ulice dosud jedním z nejzajímavějších dokladů „sociální architektury“ před první světovou válkou severně od Brna.