Kancelářská budova bývalého generálního ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy představuje spolu s protilehlou Novou radnicí a nedalekým bývalým ředitelstvím Báňské a hutní společnosti určující prvek zástavby Prokešova náměstí. Objekt současně symbolizuje závěrečnou etapu rozvoje této firmy. Severní dráha císaře Ferdinanda, německy k. k. privilegierte Kaiser Ferdinand Nord Bahn (KFNB) byla od svého založení v roce 1836 význačnou dopravní a těžební společností rakouské monarchie. Nejprve se zaměřila na vybudování železničního spojení z Vídně na Ostravsko a dál do Krakova podle návrhu vídeňského profesora Franze Riepla z tamní polytechniky. Paralelně s tím rozvíjela své průmyslové podnikání, zejména na Ostravsku, zaměřené na těžbu a zpracování černého uhlí, což se po zestátnění železnice v roce 1906 stalo hlavní náplní jejích podnikatelských aktivit. V té době se název firmy změnil na Severní dráha Ferdinandova (SDF). Po roce 1918 byla společnost nostrifikována a význačné pozice v jejím vedení zaujali čeští manažeři. Jedním z nich byl inženýr Ladislav Jerie (1878–1969), který působil v SDF od roku 1911. Nejprve pracoval jako specialista na výrobu koksu na koksovně František v Přívoze a postupně se vypracoval do vedení firmy. V roce 1926 byl povýšen na zástupce generálního ředitele a od roku 1933 až do německé okupace v roce 1939 zastával pozici generálního ředitele společnosti. Poté byl zatčen a vězněn, rehabilitace se dočkal krátce po osvobození. Ladislav Jerie byl známý sběratel moderního umění a stýkal se s řadou osobností z oblasti umění a architektury. V roce 1929 oslovil architekta Karla Kotase (1894–1973), aby pro něj a jeho rodinu navrhl víkendový dům na Ostravici v Moravskoslezských Beskydech. Stavba z režného cihelného zdiva se stala místem setkávání s přáteli a umělci. Tím začala soustavnější spolupráce Ladislava Jerieho s Karlem Kotasem. Jejím výsledem se stal subtilní zahradní pavilon na Ostravici. Na nejvýraznější výsledek spolupráce si však oba aktéři ještě museli počkat. Téměř na sklonku 30. let, tedy v období po oslavách 100. výročí založení firmy (1936), totiž generální ředitel L. Jerie zadal Karlu Kotasovi zakázku v podobě projektu kancelářského ústředí společnosti a sousedního bytového domu v prostoru formujícího se Prokešova náměstí. Hlavním výsledkem uvedeného zadání se stal čtyřpatrový palác o nepravidelném půdorysu, založený na trojkřídlém uspořádání s ústřední schodišťovou věží, situovanou v místě, kde se křídla paláce protínají. Ze strany náměstí se zde nachází vnitřní nároží prostorové kompozice. Palác Severní dráhy Ferdinandovy tudíž vymezil Prokešovo náměstí ze severozápadní strany a vytvořil důležitou dominantu jak z hlediska Sokolské třídy, tak i s ohledem na prostorové a hmotové řešení náměstí. Objekt má železobetonovou skeletovou konstrukci. Kotas kombinoval trojtrakt se střední spojovací chodbou v hlavních křídlech podél Prokešova náměstí a Sokolské třídy a dvoutrakt ve dvorním křídle. Budovu vybavil moderním zařízením, součástí byl i páternoster. Hlavní místnosti měly dřevěné táflování i hodnotné interiérové vybavení, které bylo v průběhu času výrazně pozměněno nebo zničeno. Důraz na architektonické řešení budovy se projevil také v rozvržení a materiálovém i formovém pojetí hlavního průčelí. Fasáda je v úrovni parteru i na věžové vertikále obložena žulovými deskami, pro obklad ostatních částí fasád Kotas zvolil desky z umělého kamene. Ústřední věž u nároží na styku tří křídel završil symbolicky čtvercovým panelem z plechu anticoro, na kterém byly vyobrazeny symboly hornictví – zkřížený mlátek a želízko. Uvedené řešení dnes dokládají pouze plány a fotografie, avšak původně tím Kotas završil celkovou kompozici hlavního průčelí. V jeho plánech se počítalo také s umístěním názvu společnosti pod atikou, provedeného kapitálami, a s vlajkovým stožárem vedle hornického znaku. Z hlediska umístění uměleckého díla kladl Kotas největší důraz na plochu fasády hlavního průčelí mezi přízemím a patrem. Právě sem se rozhodl umístit horizontálně rozvinutý figurální reliéf z žuly s názvem Zrození uhlí / Stvoření uhlí od pražského sochaře Jana Laudy (1898–1959), přítele Ladislava Jerieho. Reliéf, jehož sádrový model uchovává ve svých sbírkách Galerie výtvarného umění v Ostravě, je tvořen ze žulových ploten a má rozměry 20 × 1,5 metru. Na průčelí byl umístěn na přelomu září a října 1940 a definitivně upraven pak v následujícím roce. Na severní straně zobrazuje postavu horníka těžícího uhlí, na jižní straně ženskou postavu s ratolestí a mezi nimi uhelné motivy (zkameněliny). Lze říci, že se ve své době jednalo pravděpodobně o jednu z největších realizací moderního umění v architektuře. S ohledem na to, že nacistické Německo vystupovalo proti modernímu umění a tehdy již ovládalo celou střední Evropu, lze tento čin považovat za událost přesahující lokální souvislosti. Druhý příspěvek ze sféry výtvarného umění s názvem Dobývání uhlí vytvořil v roce 1939 malíř Jan Bauch (1898–1995). Navrhl barevnou vitráž o rozměrech 5 × 3,7 metru, která od té doby zdobí prostor podesty hlavního schodiště mezi přízemím a prvním patrem, kde byly situovány kanceláře generálního ředitele. Bauch, jenž patřil mezi umělecké přátele L. Jerieho, vytvořil v tomtéž roce ještě jedno dílo pro tento dům. Je umístěno v zasedací síni prvního patra. Původně se jednalo o dvojici skleněných stěn, tvořených tabulemi z leptaného zrcadlového skla, nesoucích název Živly vytvářejí horniny. Každá ze stěn měla rozměry 5,5 × 3 metry a sestávala ze soustavy 15 skleněných tabulí. Vzhledem k pozdějším necitlivým interiérovým úpravám objektu se však zachovala, jak uvádí Jakub Ivánek na webu Ostravské sochy, pouze jedna skleněná stěna, o čemž svědčí fotografie Romana Poláška z roku 2016. Kancelářská budova generálního ředitelství společnosti Severní dráhy Ferdinandovy představuje zásadní realizaci z vrcholné fáze tvorby architekta Karla Kotase. Je to současně dílo do jisté míry převratné. Autor v něm experimentoval s moderní verzí monumentální architektury, založené na využití novodobých konstrukčních prostředků i moderních a zároveň tradičních materiálů a prvků, například v podobě kamenných desek a teraca fasády. V rámci tvůrčí metody se Kotasovi podařilo do navrženého celku organicky zapojit hned tři monumentální realizace výtvarného umění v podobě rozměrného reliéfu od sochaře Jana Laudy v hlavním průčelí stavby, dále vitráže na schodišti do patra a stěny z leptaných skel v zasedací síni, v obou případech podle návrhu malíře Jana Baucha. Stavba je z tohoto pohledu unikátním příkladem moderní architektury přelomu 30. a 40. let minulého století a jejího propojení s uměleckými díly. Kotasovi se podařilo navázat na jeho pokusy se začleněním moderních staveb do tradiční blokové struktury města a zároveň rozvinout vlastní architektonický projev začleněním monumentálních realizací výtvarného umění. To vše dokázal propojit s funkcionalistickou estetikou, podobně jako to předvedl v projektech domů pro Prahu a Brno ve 30. letech. Po osvobození v roce 1945 budovu na základě znárodňovacích dekretů využívalo ředitelství OKD (Ostravsko-karvinské doly, n. p.) a objekt prodělal řadu přestaveb a úprav. Již v letech 1946–1947 vznikla ve dvoře přístavba jednacího sálu obdélného půdorysu v úrovni suterénu podle návrhu architekta Jaromíra Moučky. Jako připomínka role výtvarného umění při formování této stavby byla v roce 1946 před hlavním průčelím v prostoru Prokešova náměstí instalována bronzová socha horníka od sochaře Antonína Ivanského z let 1938–1939. V šedesátých letech 20. století se uskutečnilo propojení dvorního křídla budovy s novostavbou na západní straně bloku, orientovanou do Gregorovy ulice. Po roce 1989 se objekt v rámci privatizace OKD stal součásti soukromého majetku a její vlastník v současnosti prostory pronajímá. Během úprav byla rovněž nahrazena původní kastlíková okna. Asi nejvýraznější vnější destrukční zásah spočíval v odstranění výše zmíněného plechového znaku hornictví v podobě loga ze zkřížených hornických nástrojů. Zničený znak přitom tvořil integrální součást Kotasova návrhu hlavního průčelí . Současně zosobňoval historický kontext, odkazující na zdejší hornickou tradici, na společnost Severní dráhy Ferdinandovy a rovněž na osobnost Ladislava Jerieho jako vynikajícího odborníka, milovníka umění a iniciátora stavby. Uprázdněné místo bylo osazeno indiferentním logem současného vlastníka budovy. 

MSt