V dokumentaci areálu VŠB z roku 1967 (technický projekt 1. stavby) je v zastavovacím plánu dalších částí univerzitního areálu směrem k ústí Hlavní (Leninovy) třídy situován výškový objekt rektorátu a v prostoru před budovami kateder a učeben samostatně stojící budova slavnostní auly. Plánované stavby měly vytvořit v místě ukončení porubské urbanistické osy náměstí přímo propojené na městskou třídu. Prostor se nakonec vyvinul jinak, na osu byla v 80. letech postavena čtyřpodlažní budova ústřední univerzitní knihovny a v místě určeném pro aulu byl situován pavilon pro geologickou sbírku. Obě stavby byly dokončeny v roce 1989. 

Později byla do tohoto prostoru osazena ještě univerzitní aula (Ateliér Idea, dokončeno v roce 2006). Společný veřejný prostor mezi stavbami nevznikl, aula svým tvarem kampus od Hlavní třídy oddělila a vymezila uzavřený dvorek stoupající amfiteatrálním stupňovitým uspořádáním ke vchodu do knihovny. Prostor je doplněn vodním prvkem tvarovaným jako kaskádovitý vodopád.

Geologický pavilon je součástí Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Pavilon byl otevřen v září 1989 a pojmenován po profesoru Františku Pošepném, který je považován za jednoho z tvůrců světové ložiskové geologie. Jsou zde soustředěny a vystaveny sbírky mineralogické, petrografické, paleontologické, regionálně-geologické a sbírky ložisek nerostných surovin. Geologický pavilon je výškově i prostorově odsazen od všech okolních staveb a působí jako solitérně stojící objekt v zeleni. Autorem budovy je architekt Vladimír Svoboda z Ateliéru 6 Stavoprojektu Ostrava. 

Třípodlažní stavba čtvercového půdorysu má hlavní vstup situovaný směrem ke knihovně a k aule. Konstrukčně je pavilon řešen jako ocelový skelet s opláštěním zavěšeným fasádním systémem ve 2. a 3. podlaží. Vstupní podlaží obložené přírodním kamenem ustupuje a dvě podlaží výstavní části jsou zdůrazněna předsazením. Původní opláštění mělo vertikální členění s výrazným prosklením a okrovou barevnost. Fasády stavby prošly rekonstrukcí v letech 2013-2014 podle projektu kanceláře OSA projekt s.r.o. (Ing. arch Tomáš Janča, Ing. arch. Martin Chválek). Při rekonstrukci byl objekt zateplen a původní fasádní plášť byl nahrazen novým v kombinaci šedých odstínů plechových panelů. Vertikální členění okenních ploch bylo zaměněno za plošný antracitový obklad fasády s menším podílem transparentních částí. Na fasádách bez oken se objevila horizontální kompozice světlejších a tmavších panelů v odstínech šedé. Původní architektonické řešení vnějšku budovy se zcela proměnilo jak strukturálně a kompozičně, tak barevně. Jednota měřítka fasád a barevnosti architektury stavby barevnosti stavby ve vztahu ke kampusu jako celku se vytratila.

Interiér zůstal přestavbou málo dotčen. Na hlavní vstup navazuje hala, ze které stoupá centrální otevřené schodiště do výstavního prostoru sbírek ve 2. a 3. podlaží. Interiér je doplněn výtvarnými díly. U vstupu do budovy se nachází Pamětní deska Jaroslavu Koktovi (2004) od Jiřího Harcuby. Ve druhém podlaží objektu se nachází pamětní nápisová stěna, která je tvořena bronzovým nápisem na kruhovém útvaru vystupujícím ze zdi. Obsáhlejší nápis informuje o původu geologických sbírek Vysoké školy báňské, jejichž základ položil prof. František Pošepný, zmiňuje další spolupracující instituce (Ostravsko-karvinské doly a Rudné doly Jeseník) a nakonec vyslovuje tezi, že všechno bohatství zvelebující společnost pochází ze země. V dolní části se z velkého bílého kruhu vyděluje malý kruh, který slouží coby emblém s reliéfně zpracovanou drúzou. Autorem celé instalace byl krnovský grafik Vladivoj Jindřich (1950–2001).

Nejvýznamnějším výtvarným dílem v budově je monumentální mozaika ze štípaného hutnického skla Geologie – Strom života, kterou vytvořil kopřivnický malíř Josef Treuchel (1925–1990). Strom ve středu motivu je připodobněn sopce, kterou proudí z hlubin země láva utvářející její povrch. Obraz je laděn do zářivě červené barvy s kontrasty stejně výrazné žluté (především velké slunce nalevo) a tmavě modré (zchladlá láva). Živé barvy, motiv i kvalitní realizace jsou podpořeny uplatněním štípaného hutnického skla. Jde o nejnákladnější a nejpůsobivější techniku, která umožňuje využití nepřeberného množství barevných odstínů, se kterými mozaika pracuje, a díky níž zůstává dodnes působivá.

Expozici uvnitř geologického pavilonu doplňuje sbírka hornin z oblasti Západních Karpat a Českého masívu, vystavená v podobě tzv. geoparku před vstupem do muzea. Tato venkovní expozice, zahrnující třicet osm reprezentativních vzorků lokálních hornin, byla průběžně vytvářena a doplňována během let 2011–2016. Otevřena byla v roce 2016. Architektonické řešení venkovní expozice spočívá ve volném rozložení vzorků v ploše před budovou a jejich označení cedulkami. 

EŠ