Hotelový dům mladých hutníků (nyní DMH Hotel) v Ostravě-Zábřehu představuje objekt vzniklý podle typového projektu, zpracovaného architektem Janem Chválkem (1925–1982) v Ateliéru 2 Stavoprojektu Ostrava. Architekt se spolu se svým týmem věnoval projektům sídlišť (sídliště Anenská ve Frýdku-Místku), sportovních staveb (např. městské lázně s krytým bazénem zvané Čapkárna v centru Ostravy) a také hotelovým domům. Hotelové domy totiž ve 2. polovině minulého století představovaly způsob, jak zajistit pro preferované podniky těžkého průmyslu zaměstnance v některých dělnických profesích. Zároveň měly zabránit vyšší fluktuaci těchto zaměstnanců. Právě poskytnutí bydlení představovalo jeden z faktorů, jak připoutat určité zaměstnance k těžké práci v dolech a hutích. Ubytovny a hotelové domy zajišťovaly pro svobodné zaměstnance krátkodobé ubytování, konkrétně v hotelových domech k tomu sloužily menší bytové jednotky se samostatnými toaletami a koupelnami. K trvalejšímu ubytování se využívaly malometrážní byty. 

Hotelový dům mladých hutníků vyrostl v rámci třetí etapy výstavby sídliště na katastru Zábřehu nad Odrou v sousedství Výškovic. Tento objekt byl určen pro zaměstnance tehdejší Nové Huti Klementa Gottwalda. Budova byla řešena jako výrazná výšková dominanta u Výškovické ulice, umístěná v prostoru, kde se počítalo s výstavbou občanské vybavenosti zmíněné etapy, a zároveň poblíž parcely, určené k vybudování kina. Hotelový dům dostal podobu objektu obdélného půdorysu a hranolově komponované výškově utvářené hmoty s přízemím a prvním patrem určeným pro vstupní prostory, kanceláře a služby. Objekt má dvanáct pater, v úrovni dvanáctého patra se nachází technologická část a pergola, lemující obvod ploché střechy. Budova tvoří ústřední pohledovou dominantu v dálkovém průhledu jihovýchodním směrem Výškovickou ulicí od zábřežské vodárny u křižovatky s Pavlovovou ulicí. Stavba měla výškově dynamizovat a obohatit do té doby poměrně výškově fádní sídlištní zástavbu bezprostředního okolí. 

Desková a výškově komponovaná hmota hotelového domu obdélného půdorysu se dělí na tři dilatační celky, rozpoznatelné v podobě vertikálního rozčlenění východního i západního průčelí do tří celků, každý po šesti okenních osách, respektive v hlavním, východním průčelí po šesti osách s lodžiemi, zpřístupněnými z pokojů francouzskými okny. Objekt se horizontálně dělí na dvoupodlažní základnu s hlavním vchodem od Výškovické ulice a s vykonzolovanou částí střední a jižní částí prvního patra, zvýrazněného prosklenými částmi průčelí, druhotně osazenými plastovými výplněmi. Na první patro dosedá vlastní těleso ubytovacího zařízení, odsazené od dvoupodlažní základny polopatrem s malými obdélnými okénky. Do Výškovické ulice se hlavní ubytovací část budovy obrací strukturálním východním průčelím, členěným v úrovni devíti podlaží rastrem lodžií, dělených, jak již bylo uvedeno, do třech sekcí po šesti lodžiích na každém patře. Každá lodžie je přístupná z obytné buňky symetricky umístěným dvoukřídlým francouzským oknem a je opatřena kovovým zábradlím. Strukturální výtvarný motiv hlavního průčelí představují světle šedé a tmavě šedé panely, rytmizující zábradlí vybraných lodžií v opakujícím se rastru. Tento princip byl v uplynulých letech narušen částečným a utilitárně provedeným odstraněním zmíněných panelů. 

Západní, zadní průčelí objektu je rozčleněno odlišným způsobem. Ve spodní trojpodlažní části je vykonzolovaná jen jižní třetina prvního patra. Vertikální motiv představuje schodišťová osa hlavního schodiště, opatřená prosklenými lodžiemi v úrovni schodišťových podest. Dvojramenné schodiště je umístěno na přechodu mezi jižní a střední třetinou budovy u příslušné dilatační spáry. Další schodiště provozního rázu se nachází u severozápadního nároží budovy. Nad zmíněnou základnou člení západní průčelí šachovnicový motiv. Je tvořen střídáním úzkých lodžií na šíři francouzského dvoukřídlého okna, opatřeného kovovým zábradlím s deskami ve světle šedé barvě, s prázdnými omítanými plochami bez otvorů. Zatímco východní průčelí působí otevřeně, protože je tvořeno lodžiemi se střídajícími se motivy desek zábradlí, západní průčelí působí uzavřeněji. 

Z konstrukčního hlediska je budova řešena jako železobetonový vyzdívaný skelet se střední spojovací chodbou, propisující se do obou bočních průčelí na jižní i severní straně v podobě okenní osy, tvořené vyklápěcími čtvercovými okny. Nejvyšší obytné patro je jedenácté, následuje jen zčásti zastavěné dvanácté patro v podobě technologické nástavby, na kterou navazuje pergola, lemující obvod ploché střechy, zabírající převážnou část půdorysu nejvyššího podlaží domu. Fasáda objektu je pojednána šedým břízolitem. Budova nebyla dosud (2025) rekonstruována, což z ní činí nejen v kontextu zmíněného sídliště raritu. Dispozice objektu je trojtraktová se střední spojovací chodbou, navazující na schodiště v západním traktu. Ačkoli je stavba značně zchátralá, stále si uchovává výraz vycházející z projevů pozdního internacionálního stylu šedesátých let 20. století. Další hotelové domy obdobného řešení, vystavěné podle projektu zpracovaného pod vedením architekta Jana Chválka a sloužící pro zaměstnance v těžkém průmyslu, byly postaveny v tomtéž období v Ostravě-Hrabůvce, v místecké části Frýdku-Místku nebo v Třinci. 

MSt