Závěrečná, pátá etapa výstavby Jubilejní kolonie se uskutečnila až po skončení druhé světové války v rámci dvouletého plánu. V květnu 1946 předložily Vítkovické železárny návrh na výstavbu domů, navazujících na předchozí čtvrtou etapu, budovanou na počátku 40. let v intencích nacisty preferovaného Heimatbaustilu. S ohledem na časovou a personální tíseň železárny navzdory tomu, že již bylo po válce, předložily za okupace vypracované plány v duchu nacionálního stylu domoviny s německými popiskami, což se setkalo s oprávněnou kritikou městského stavebního úřadu. V roce 1947 si proto železárny objednaly nový projekt u architekta Vladimíra Krajíčka (1910–?), který vypracoval plány funkcionalisticky řešených jednopatrových domů. Zatímco předchozí čtvrtá etapa se sice stylově odlišovala od dominantní druhé etapy Jubilejní kolonie, svým urbanistickým pojetím stále ještě navazovala na blokový urbanismus uspořádání kolonie. Zato poslední etapu řešil Vladimír Krajíček ve funkcionalisticky charakteristickém řádkovém uspořádání, příznačném pro sídliště rané a vrcholné fáze funkcionalismu. V rámci páté etapy se uskutečnila výstavba devíti jednopatrových a dvoupatrových domů, sestavených z 27 schodišťových sekcí. Jeden jednopatrový dům o dvou sekcích a jeden dvoupatrový dům o třech sekcích vznikly v severní části ulice Mládeže, jeden dvoupatrový dům o čtyřech sekcích byl vystavěn v ulici Edisonově. Tyto tři objekty zaplnily volné pozemky v severozápadní části kolonie a dotvořily území, zastavované v předchozích etapách. Zmíněné tři objekty se vyznačují střídmým funkcionalistickým výrazem a jejich řešení vycházelo z potřeby rychlého pořízení nových bytů. Každé nadzemní podlaží obsahuje dva protilehlé byty. Typový byt v případě dvoupatrových domů se skládal z chodbové předsíně, odkud se na jednu stranu vstupovalo do provozních místností a na druhou stranu do pokoje dětí a ložnice rodičů. Provozní místnosti sestávaly ze šatny s komorou, odkud byla přístupná toaleta sousedící s malou koupelnou, vybavenou vanou a umyvadlem. Naproti vstupu do šatny se nacházel menší dětský pokoj (12 m²) sousedící s větší ložnicí rodičů (21 m²). Na straně provozního traktu navazovala na sociální vybavení kuchyně (6 m²), propojená s největším prostorem bytu v podobě obývacího pokoje (23 m²). Z materiálů se v předsíni a kuchyni uplatnil na podlahách xylolit, v koupelně a toaletě šamotové kachličky a v obytných pokojích dřevěné parkety. Novinkou byly litinové radiátory pod okny napojené na ústřední teplovodní vytápění. Charakteristický funkcionalistický urbanismus se uplatnil až v případě skupiny šesti jednopatrových domů podle návrhu architekta Vladimíra Krajíčka. Tato skupina představuje naplnění ideje funkcionalistického řádkového uspořádání bytového souboru. Každý ze šesti domů je tvořen třemi schodišťovými sekcemi, jejichž vstupní části s rizality jsou orientovány k severu. Průčelí jsou symetricky členěná, s mělkým obdélným schodišťovým rizalitem uprostřed. Na něj navazují po stranách v prvním i druhém nadzemním podlaží obdélné balkony, přístupné z jednotlivých bytů. Zmíněné severní průčelí každé schodišťové sekce rytmizují po stranách malá okénka toalety a koupelny, dále dvojdílné okno kuchyně a malé obdélné okno menšího pokoje. Jižní průčelí schodišťové sekce sestává v bočních osách z trojdílného okna ložnice rodičů a okna obývacího pokoje spojeného s vchodem na obdélný balkon. Řádková urbanistická kompozice šesti domů o třech sekcích je dotvořena symetrickým rozvržením jejich průčelí a jednotným zrcadlovým uspořádáním bytů v nadzemních podlažích. V suterénu tvořila provozní zázemí bytů prádelna a sklepní kóje. Celek, dokončený v roce 1950, představoval závěrečnou, pátou etapu budování Jubilejní kolonie a zároveň naznačoval řešení funkcionalistických sídlišť. Ještě v roce 1949 vypracoval autor projektu dostavby kolonie architekt Vladimír Krajíček mnohem rozsáhlejší koncepci funkcionalistického sídliště na území Hrabůvky, k němuž by Jubilejní kolonie tvořila jen malý pandán. Inspirací pro jeho řešení byl projekt vzorných sídlišť, zaměřený na výstavbu moderních urbanistických obytných celků v průmyslových městech, konkrétně v Mostě, Kladně a Ostravě. Na Ostravsku se uskutečnila soutěž na řešení zdejšího sídliště v roce 1947 a s výstavbou funkcionalistického Vzorného sídliště u Bělského lesa v sousedním Zábřehu se začalo v následujícím roce. Radikální společenské a politické změny na přelomu 40. a 50. let minulého století však vedly k výrazným změnám i v případě bytové výstavby jak v Ostravě-Hrabůvce, tak i v sousedním Zábřehu. Po roce 1950 se totiž řešení bytové otázky na Ostravsku soustředilo především na projekt Nové Ostravy na katastru tehdejší vsi Poruby, západně od toku Odry.  

MSt