Kostel sv. Ducha situovaný v části sídliště v Ostravě-Zábřehu, vybudované během třetí etapy výstavby, se výrazně liší od okolní zástavby. Nepřevyšuje okolní budovy, odlišuje se však kompozičním řešením, formálním zpracováním, tvaroslovím, uplatněnou barevností, materiály, měřítkem jednotlivých částí a především obsahovou náplní stavby. Původní, byť měnící se koncepce výstavby sídlišť na území Ostravy s výstavbou sakrálních objektů s ohledem na ostře proticírkevní zaměření komunistického režimu vůbec nepočítaly. Teprve v souvislosti s jistým politickým a ideologickým uvolněním v období pražského jara na konci šedesátých let 20. století se objevily názory, že by mohly na ostravských sídlištích vzniknout pro tamní věřící nové kostely. Mluvilo a psalo se tehdy především o Porubě, ale také o Jižním městě čili o ostravské čtvrti Zábřehu na jihozápadním okraji města. Nástup normalizace však tyto tendence udusil v samém zárodku, takže zůstalo jen u představ, které se neproměnily ani v konkrétní plány. 

Teprve po sametové revoluci v roce 1989 se znovu začalo přemýšlet o tom, že by si velká ostravská sídliště zasloužila nové sakrální stavby. Kromě Poruby se tyto úvahy opět týkaly i Ostravy-Jihu, konkrétně tak zvaného Nového Zábřehu nebo též Jižního města, vystavěného v průběhu 60. a 70. let minulého století. Mezi centrem občanské vybavenosti zvaným Kotva a Hotelovým domem mladých hutníků (nyní DHM Hotel) zůstal zachován volný prostor. Pravděpodobně o tomto místu se na konci 60. let uvažovalo jako o parcele, kde by mohl být vystavěn nový chrám. A právě pro toto místo se na začátku nového tisíciletí uskutečnila vyzvaná architektonická soutěž, v níž zvítězil brněnský architekt Marek Jan Štěpán (1967), původem z Frýdku-Místku, soustavně se ve své tvorbě zabývající navrhováním úprav starších sakrálních objektů nebo řešením nových kostelů a kaplí pro římskokatolickou církev. Do zmíněného volného prostoru navrhl kostel s výrazným vyvýšeným a zdí vymezeným suterénem na půdorysu obdélníku, představujícím jakousi pevnost v prostředí sídliště. Na tuto základnu umístil kostel v podobě stavby na oválném půdorysu. Autor uvažoval o projektu zdejšího kostela následovně: „Areál je koncipován jako slupky přechodu od vnějšího materiálního světa k vnitřnímu duchovnímu. Jednotlivé vrstvy přechodu jsou jako stupně ztišení. Plato – křížová cesta – zářez – vnější zeď kostela – věnec bočních prostor – vnitřní chráněné intimní jádro. Zásadním prvkem urbanistického řešení je vytyčení vyvýšeného plata – sakrálního okrsku.“ Zmíněné plato vymezil betonovou zdí, nad níž vztyčil na elipse konstruovaný půdorys chrámu, vyměřený mezi dvěma ohnisky elipsy – mezi člověkem a Bohem. V tom nacházel architekt vyjádření vztahu mezi božským a lidským, mezi protiklady i jednotou církve. Důležitým prvkem při formování této sakrální architektury bylo pro autora světlo, sloužící k modelaci vnitřního chrámového prostoru. Oválná hmota lodi je opatřená obílenou omítkou a je rozčleněna různě tvarovanými štěrbinami a otvory, umožňujícími rozličné nasvětlení důležitých prvků interiéru. Hmota a její odhmotnění představují důležitý kontrast a nesou zásadní duchovní poselství. „Světlo se tak stává prvkem, který navozuje neexistenci rozhraní mezi smysly ověřitelným a tím, co je za hranicí hmotné skutečnosti,“ uvažoval o roli světla architekt. Symbolický význam autor vtělil i do abstraktního pojetí svatostánku, obětního stolu, řešení vitráží a dlažby z dunajského vápence. Menza je probrána čtyřmi výřezy, v pátém výřezu jsou vloženy ostatky papeže Jana Pavla II. Součástí výzdoby v čele chrámu je cyklus obrazů v podobě svatodušního triptychu věnovaného křtu vodou, křtu duchem a posvěcení kříže od malíře Jakuba Špaňhela (1976). Součástí výzdoby jsou barevná litá skla, vsazená do okenních otvorů. V sousedství chrámové lodi a na jihovýchodním nároží sakrálního okrsku se nachází samostatně stojící hranolová zvonice z pohledového betonu, ve zvonicovém patře s otvorem ve tvaru trojúhelníka, odkazujícího na symbol sv. Trojice. Architektura kostela navazuje na moderní tradici, na barokní prostorovou koncepci a na minimalismus v použitých materiálech. V interiéru se uplatnila řada výtvarných děl, akcentujících duchovní rozměr chrámu a jeho architektonické a umělecké řešení. Kromě malíře Jakuba Špaňhela, rodáka z nedaleké Karviné, se na výzdobě chrámu podíleli Vladimír Ptaczek, Tomáš Císařovský, Daniel Balabán, Martina Chloupa, Otmar Oliva a Laura Morales. Kostel byl v roce 2024 vybaven varhanami vytvořenými firmou Orgelbau Mühleisen z Leonbergu. V tomtéž roce se uskutečnila architektonická soutěž na řešení přilehlého veřejného prostranství a jeho přetvoření v náměstí, čímž by se naplnila představa důležitého veřejného a městského prostoru před kostelem sv. Ducha.

MSt