V původním rozvržení Nové Ostravy z počátku 50. let minulého století se předpokládalo, že každý stavební obvod bude mít svůj vlastní kulturní dům, který bude poskytovat prostory pro kulturní dění. V průběhu projektování a během počáteční fáze realizace zástavby Nové Ostravy na katastru Poruby se však tento záměr ukázal jako nereálný. Nakonec vznikl v západním sektoru Ostravy na přelomu 50. a 60. let pouze jediný takový kulturní stánek, který nabízel k využití velký polyfunkční kulturní sál, společenský sál, loutkové divadlo a další prostory pro kulturní a jiné události včetně různých politicky a propagandisticky zaměřených aktivit tehdejšího režimu. 

První představy o kulturním domě na území prvního stavebního obvodu se začaly formovat již na počátku projektování Nové Ostravy. V roce 1953 se v tehdejším Krajském projektovém ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Ostravě, později pojmenovaném Stavoprojekt Ostrava, uskutečnila interní soutěž. První cenu získal návrh týmu pod vedením Miloslava Čtvrtníčka. Tehdy požadovaný výraz v duchu socialistického realismu vyjádřili autoři vítězného návrhu zdůrazněním centrální hmoty symetricky rozvrženého objektu mohutnou kopulí. Ta stavbě propůjčila výraz odkazující jak k byzantské architektuře, tak ke vzorům ruské pravoslavné architektury, potažmo k příkladům sovětského socialistického realismu. Další návrhy se přidržovaly klasické tradice a vycházely buďto z klasicismu, nebo opět z preferovaného socialistického realismu a ze sovětských vzorů. Rozpracování záměru podle oceněného návrhu se však s ohledem na destalinizaci v polovině 50. let neuskutečnilo, neboť výsledná historizující podoba se z hlediska proměn v mocenském uspořádání komunistického režimu ukazovala z perspektivy tehdejší moci jako ideologicky nevhodná a zatížená dědictvím stalinismu. Obnova moderní tradice si proto vyžádala přepracování uvedeného záměru a vytvoření zcela nového projektu. Plány kulturního domu založené ještě na symetrickém rozvržení budovy na půdorysu ve tvaru T, avšak s uplatněním principů pozdního internacionálního stylu a bruselského stylu v prvcích a detailu, a to zvláště v interiéru budovy, vznikly až v průběhu druhé poloviny 50. let minulého století. Vypracoval je architekt Jiří Petrusiak (1930–?) pod vedením architekta Vincence Vorla (1914–1993). Stavba horizontálního hmotového utváření na půdorysu T uzavírá Alšovu třídu, vybíhající jižním směrem z Alšova náměstí. Kulturní dům Poklad, jak je v současnosti pojmenován, se nachází zhruba v místech zasypaného údolí, členícího původní terén prvního obvodu před výstavbou města. Objekt představuje přechod mezi architekturou socialistického realismu a nastupujícím pozdním internacionálním stylem. Realismus je patrný ještě v důrazu na symetrii a v tradicionalismu některých uměleckých vstupů, pozdní internacionální styl se projevil v interiérových úpravách, obkladech, stropních podhledech a materiálech. Střední rizalit v hlavním průčelí člení nika s fiturální plastikou Nová společnost / Nový věk též Budovatelé nebo Výstavba města od sochaře Jana Kavana (1905–1986). Tvoří ji trojice figur v podobě hutníka, horníka a mezi nimi projektanta (architekta), držícího v rukou plán kulturního domu. Střední křídlo i boční křídla mají ploché střechy, původní řešení fasád vycházelo z využití břízolitu a z jejich členění lizénovými rámci. Hlavní vstup byl umístěn v rizalitu s obkladem z pískovcových desek. Také do bočních křídel se vstupovalo rizality s kamenným obkladem. Z hlavního vstupu se vchází do vestibulu se šatnou. Uprostřed na hranolovém soklu, původně obloženém mramorem, nyní s povrchem z bílé lesklé stěrky, je umístěna realisticky pojatá sedící socha mladé ženy nazvaná Žně od sochaře Konráda Babraje (1921–1991). Na bočních schodištích vedoucích po stranách do suterénu, kde se nachází společenský sál, jsou umístěny skleněné figurální stylizované reliéfy od Stanislava Libenského (1921–2002) a Jaroslavy Brychtové (1924–2020) pojmenované Úroda a průmysl nebo též Žena a Muž, ukázkový příklad obrody českého umění na přelomu 50. a 60. let pod vlivem rehabilitace abstrahujících principů modernismu při využití tradičně pojaté alegorie.  

Kulturní dům prodělal po roce 1989 řadu degradujících stavebních úprav, jakým byla likvidace loutkového divadla nebo přeměna společenského sálu na fit centrum, a proto vznikla potřeba jej rekonstruovat. Jedním ze záměrů byla obnova druhotně přestavěných prostor, což se týkalo například společenského sálu v hlavním křídle v úrovni suterénu. Zadavatel však uplatnil své představy, které se odlišovaly od požadavků odborné instituce památkové péče. Požadoval radikální přestavbu objektu, jeho údajné prosvětlení v hlavním průčelí směrem k severu a změnu komunikačních tras, což znamenalo výrazné demoliční práce. Týkalo se to například zboření bočních schodišťových rizalitů v hlavním průčelí. Obě zbořená schodiště nahradila nová kovová schodiště, situovaná v rizalitech, umístěných u bočních křídel do dvora. S tím souvisela celková změna dispozic a orientace objektu na jeden hlavní vstup, zatímco původně kromě hlavního vstupu měl kulturní dům dva boční vstupy ve zmíněných schodišťových rizalitech. Uvedené změny vedly k výrazné přestavbě objektu, zanikly tudíž některé prostory včetně zmíněných bočních schodišť a postranních rizalitů, tvořících původně kompoziční celek o třech částech spolu s hlavním průčelím. Jak hlavní průčelí, tak i oba symetricky umístěné boční schodišťové rizality měly kamenný obklad z pískovcových desek a společně s břízolitovou dvoubarevnou fasádou (šedá a červená) tvořily základ řešení hlavního průčelí kulturního domu. Zbořen byl i vstupní rizalit hlavního vchodu do objektu, součást ústřední části hlavního průčelí. Zbořenou vstupní část nahradil nový vchod v podobě prosklené přístavby s vrátnicí. Pandán k tomu tvoří dva výrazně vykonzolované postranní hranolové arkýře v místech, kde se nacházely zbořené rizality. Naproti tomu se podařilo zachovat hlavní polyfunkční sál kulturního domu a zároveň obnovit společenský sál v suterénu. Vnější výraz objektu však byl radikálně změněn, dům byl zateplen a okenní osy hlavního průčelí i průčelí bočních byly přetvořeny v prosklené vertikální pásy přes dvě podlaží. Kulturní dům nyní svým architektonickým pojetím působí v kontextu prvního obvodu jako novostavba, výrazně se materialistou odlišující od okolní zástavby prvního porubského stavebního obvodu. Hlavní průčelí je totiž členěné vertikálami skleněných lesklých okenních os a omítaných ploch v bílé barvě na vrstvě zateplovacího kontaktního systému, zatímco okolní zástavba prvního i druhého obvodu se vyznačuje světlými pískovými a okrovými tóny tvrdých omítek, které měly odkazovat k barvě a materialitě tradiční architektury. Zmíněná rekonstrukce kulturního domu ve značné míře odstranila nebo zcela převrstvila historickou podstatu objektu a jeho architektonické řešení. Projekt se vůbec nezabýval možností využití principů, materiality a barevnosti, kterou uplatnili autoři původní stavby. Přitom kulturní dům Poklad reprezentuje specifickou etapu přechodové architektury přelomu 50. a 60. let minulého století. Principy původního řešení se zčásti zachovaly především v prostorách hlavního sálu, přístupových chodeb a v některých dalších prvcích včetně dochované umělecké výzdoby. V ostatních částech jde o stavbu novodobou, kde radikalita rekonstrukce a sebeprezentace se uplatnila na úkor památkové hodnoty objektu. Nelze popřít, že poslední stavební úprava odstranila některé destruktivní zásahy nedávné minulosti, jakým bylo přetvoření společenského sálu na fitcentrum nebo likvidace loutkového divadla a potlačení některých prvků umělecké výzdoby, na druhé straně však ve značné míře zlikvidovala původní řešení hlavního průčelí včetně postranních rizalitů, schodišť, břízolitové fasády či hlavního vstupu a s tím souvisejících prostor, takže zanikly mnohé původní prvky a detaily. Nový výraz vychází z kombinace novodobé minimalistické estetiky s převrstvenými prvky staršího objektu.

MSt