Od středověku až do dvacátých let 20. století sloužila Moravské Ostravě budova radnice na tehdejším náměstí (dnes Masarykovo náměstí). Narůstající potřeby zvětšujícího se města si ale vyžádaly stavbu nového radničního objektu. Zásadním impulsem se stal plán sloučení Moravské Ostravy s okolními moravskými obcemi (Vítkovicemi, Přívozem, Zábřehem, Mariánskými Horami, Hrabůvkou a Novou Vsí) a vytvoření Velké Ostravy. Zároveň byl v roce 1920 přijat zákon o župním zřízení, který počítal s vytvořením zcela nových územněsprávních jednotek – žup –, pro něž měla příslušná města (centra žup) zajistit odpovídající objekty. Moravská Ostrava proto začala řešit výstavbu budovy, do níž by bylo možné umístit jak úřady městské samosprávy, tak kanceláře župy. Z několika zvažovaných pozemků si město nakonec vybralo území Nové střelnice v blízkosti řeky Ostravice, které sice leželo stranou dosavadního historického centra, ale bylo v dosahu dalších úřadů, institucí i ředitelství důležitých podniků, navíc bylo dobře dostupné a okolí dovolovalo vytvořit i důstojné náměstí.

V roce 1923 město vypsalo architektonickou soutěž, které se zúčastnili vyzvaní architekti Pavel Janák a Josef Sakař z Prahy, Vladimír Fischer a Adolf Liebscher ml. z Brna a Ernst Korner a dvojice František Kolář a Jan Rubý z Moravské Ostravy. Porota, v níž zasedal kromě místních architektů Otokara Béma a Františka Fialy, profesora Vysokého učení technického v Brně Karla Kepky nebo ředitele městského stavebního úřadu Karla Friče také starosta Jan Prokeš, vybrala v roce 1924 jako nejlepší návrh Vladimíra Fischera, který vycházel z monumentálního, střídmě pojatého nového klasicismu a pracoval s prvkem arkád otevírajících se do nově formovaného náměstí. Ocenila rovněž projekt Koláře a Rubého, který nakonec doporučila k rozpracování. Podmínkou ale bylo, že si ke spolupráci přizvou buď Vladimíra Fischera, nebo Josefa Sakaře, z nichž si vybrali prvně jmenovaného. Společný projekt byl ale od původního návrhu dost odlišný, architekti například vypustili podloubí s terasou v patře a zásadní proměnu prodělala již v průběhu výstavby také radniční věž. Plánovaná železobetonová věž členěná pilastry a zdobená plastikami byla až v průběhu výstavby nahrazena o 11 metrů vyšší konstruktivistickou ocelovou konstrukcí, inspirovanou vyhlídkovou věží brněnského výstaviště od Bohumíra Čermáka.

Mezitím vznikla 1. ledna 1924 Velká Ostrava a potřeba nové radniční budovy se stala ještě naléhavější. Stavba započala v dubnu 1925 budováním severního křídla, do nějž mělo být původně umístěno sídlo župy, která ale nakonec nevznikla. Na realizaci dohlížel Fischerem vybraný mladý brněnský architekt Karel Kotas, který také upravil prováděcí plány. Střední a jižní křídlo se začaly stavět v roce 1926. V témže roce město vyhlásilo architektonickou soutěž na regulaci radničního náměstí, kterou vyhrál Karel Kotas se svým návrhem pracujícím nikoli se symetrickým řešením předprostoru radnice jako ostatní návrhy, ale akcentujícím diagonálně vedenou Sokolskou třídu. 

Mladý architekt, jenž se těmito úkoly osvědčil, byl pak pověřen i řešením radničních interiérů. Dochovalo se několik variantních návrhů pro hlavní zasedací sál zastupitelstva a rady, kde pracoval s prosvětlením prostoru horním světlíkem. Do kratších stran umístil balkony pro návštěvníky a do čela pódium s varhanami. Kotasovým dílem byla i pracovna starosty, přijímací salon a restaurace s terasou otočenou do parku. Podobně jako při realizaci městské spořitelny zdůraznil reprezentativnost prostor použitím obkladů a dlažeb z ušlechtilých materiálů – vzácných dřev, mramoru, travertinu nebo slezské žuly. Sochaři Josef Axmann a Rudolf Březa doplnili interiér uměleckými detaily (např. bronzovými výplněmi zábradlí teras nebo votivními deskami u hlavního vstupu). Vstupní průčelí ozdobily bronzové plastiky symbolizující hornictví, hutnictví, obchod a vědu od brněnského sochaře Václava H. Macha, odlité Frantou Anýžem z Prahy.

Roku 1929 stavební práce pokračovaly zbudováním železné konstrukce věže obložené měděnými pláty s prosklenými pásy, kterou vyrobilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Do věže vysoké 85,6 metru architekti umístili schodiště a rychlovýtah, který končil v úrovni ochozu ve výšce 72 metrů. Radnice byla dokončena v roce 1930 a slavnostně otevřena 28. října v den výročí vzniku samostatného Československého státu.

Symetrická budova obklopující náměstí, pojmenované po starostovi Janu Prokešovi, sestávala ze čtyř částí, které dostaly samostatná popisná čísla. Jednotlivá křídla mají dvoutraktovou dispozici s průběžnou chodbou, z níž jsou přístupné kanceláře a další prostory. Hlavní, střední křídlo (dnes čp. 1803) s dvojicí nádvoří a dominantou v podobě věže má průčelí akcentované pětiosým, kamenem obloženým rizalitem s arkádovým portikem. Rizalit je ukončen atikou se čtyřmi bronzovými alegorickými figurami od brněnského sochaře Václava H. Macha. V tomto křídle se nacházely reprezentační místnosti, sály pro zasedání městské rady a zastupitelstva a kanceláře starosty. Mnohé z těchto původních interiérů se dochovaly, například centrální vestibul a hlavní trojramenné schodiště s kamennými obklady a dlažbou a s mosaznými kubickými svítidly podle návrhu Karla Kotase nebo pracovna starosty a zasedací sál rady. Zasedací sál zastupitelstva byl sice v druhé polovině 20. století upraven například odstraněním vitráží z oken, ale jeho prostorová koncepce včetně galerií je původní. Zachován je rovněž páternoster, druhotně upravený v devadesátých letech 20. století. Do severního křídla (dnes čp. 1800), které bylo na vlastní radniční budově stavebně nezávislé s výjimkou ústředního vytápění, byl umístěn okresní úřad s bytem okresního hejtmana, katastrální úřad, berní úřad a berní správa. Jižní křídlo (dnes čp. 1802) sloužilo jako úřadovny a kolmý obytný trakt (dnes čp. 1801) jako byty úředníků. Pro své architektonické hodnoty byla Nová radnice v roce 1992 prohlášena kulturní památkou a v roce 2024 národní kulturní památkou.

RR