Vily jsou specifickým architektonickým typem, jedná se o stavby, které si na předměstích či na venkově budovala aristokracie či bohatí měšťané. V moderní době se tento termín používá pro stavby sloužící individuálnímu bydlení, čili pro výstavnější rodinné domy. Také v Moravské Ostravě od druhé poloviny 19. století vznikají první vilové čtvrti, zejména v severním směru kolem Nádražní ulice a na západě směrem k Mariánským Horám. V posledně jmenované lokalitě si vystavěl svou vilu i ostravský stavitel František Grossmann. Parcela při silnici do Mariánských Hor a Opavy, naproti židovskému hřbitovu a nedaleko od míst, kde stávala hornická kolonie dolu Šalomoun, byla vyměřena již v roce 1911. František Grossmann ji koupil roku 1917, ale teprve o pět let později začal podle vlastního projektu stavět poměrně náročně pojatou vilu provázanou s kancelářským domem (sídlem své stavební firmy). 

Obytný jednopatrový dům s kamenným soklem má téměř čtvercový půdorys a jeho hmota je asymetricky modelována rizality salonu, verandy se zimní zahradou a provozního schodiště. Hladké žlutě natřené fasády členěné pouze kordonovou římsou dekoroval architekt štukovým vegetabilním motivem ve vpadlinách nad okny přízemí, figurálními reliéfy s putti mezi okny cylindrického rizalitu haly, dřevěnými vyřezávanými prvky v rámování oken a dřevěnými zeleno-bílými okenicemi. Štíty a patra rizalitů stejně jako přesahy střechy obložil dřevěným obkladem a kazetami s kontrastním hnědým a bílým nátěrem. Středem valbové střechy prochází dřevěná věž, vystupující nad střešní úroveň v podobě nízké věžičky s ochozem. Vila byla vila spojena průjezdem se sousedním domem, v němž se nacházely kanceláře stavební firmy a byt Grossmannova bratra Richarda.

Grossmann vilu vyprojektoval v intencích neobiedermeieru a pozdní secese, stylů, které v té době v architektuře již doznívaly a jež eklekticky mísil s motivy klasicizujícího tradicionalismu a (zejména v interiérech) dekorativismu 20. let 20. století. Tato forma zřejmě vycházela z vkusu architekta a zároveň představovala jakýsi „vzorník“ Grossmannovy stavební firmy. Inspirací mu byly jak interiérové realizace tvůrců Wiener Werkstätte, například Otto Prutschera nebo Josefa Hoffmanna, tak pravděpodobně i dílo architekta Hermanna Muthesia, z jehož knih o anglické vilové architektuře mohl čerpat vzor pro dispoziční uspořádání s centrální (byť poměrně skromnou) schodišťovou halou s dvouramenným schodištěm do patra. 

Kolem schodišťové haly soustředil ostatní místnosti, které měly v každém patře odlišnou funkci. Přízemí se vstupními prostorami, šatnou, pracovnou, salonem a jídelnou s verandou do zahrady sloužilo reprezentaci, patro s ložnicemi a koupelnami majitelů (situovanými na jihu), zimní zahradou a pokoji pro hosty a služebnictvo mělo privátní charakter. V suterénu bylo umístěno provozní zázemí a kotelna, v podkroví prádelna a sušárna prádla. Všechna podlaží od suterénu do podkroví byla přístupná bočním dvouramenným schodištěm v polygonálním rizalitu završeném zvoncovou střechou. Z důvodu soustředění obytné a reprezentační místnosti do jižní části a obslužného zázemí do severní, bylo původně hlavní průčelí orientované do ulice dr. Richtera (dnes Zelená). Ve výzdobě interiérů Grossmann uplatnil dekorativní tapety a nástěnné malby s květinovými, zoomorfními i figurálními motivy (autorem figurální výmalby byl ostravský malíř Alois Zapletal), sádrové a keramické reliéfy a dřevěné obložení. Místnosti byly vybaveny dřevěným nábytkem, vestavěným nábytkem, keramickými krby a uměleckými díly.

Kolem domu vznikla velkorysá formálně upravená zahrada ve stylu Arts&Crafts propojená s obytnými prostory verandou na západní straně. Parter lemovaly zídky z lomového kamene s okrasnými vázami. Centrální prostor s vodotryskem byl přístupný kamennými schody. Exotické dřeviny, rozárium a perenové záhony doplňovaly drobné stavby – altán v západním rohu s dřevěnými pergolami, obdélný bazén s figurou klečící ženy a kruhová kašna. Autory předlohy fontány s ženskou figurou ve vrcholu, zhotovené ve zmenšeném měřítku, byli architekt Otto Prutscher a sochař Michael Powolny tvořící pro Wiener Werkstätte. Součástí vybavení byly také dřevěné lavice a stůl.

Počátkem 30. let se František Grossmann dostal do finančních potíží, které s manželkou řešili sebevraždou. Po vypořádání pozůstalosti koupila dům Hypoteční a zemědělská banka moravská. Ta ho v roce 1939 prodala manželům Josefu a Alžbětě Rybovým. Vila byla rozdělena na dvě bytové jednotky, kvůli čemuž bylo odstraněno hlavní schodiště a hala zastropena. Tento zásah výrazně narušil dispozici domu. V 60. letech 20. století proběhla adaptace pro potřeby mateřské školy, v 90. letech zde fungovala školní družina. Přesto zůstaly interiéry poměrně intaktně zachovány včetně vestavěného nábytku, keramických reliéfů, některých obkladů, maleb i zbytků tapet. Díky tomu mohla být vila ve třech etapách v letech 1992–2000 prohlášena za kulturní památku.

Počátkem 21. století však zůstala nevyužita a dlouho se nedařilo najít pro ni novou funkci. V roce 2017 se město Ostrava rozhodlo vilu obnovit do podoby instalovaného objektu přístupného veřejnosti. Při obnově bylo možné využít dochované dobové fotografie exteriéru, ale především interiéru vily. V roce 2021 začala rekonstrukce podle projektu architekta Daniela Vaňka, při níž se podařilo obnovit zejména dispoziční řešení stavby odstraněním druhotného zastropení schodišťové haly a vrácením některých vybouraných příček. Byla odkryta a restaurována část původních nástěnných maleb, zbývající výmalba byla provedena v kopii. Repase se dočkaly vitráže i okenní a dveřní výplně. Byly restaurovány dřevěné obklady a vestavěný nábytek, stejně jako dřevěné vlysové podlahy. Obnovou prošly také fasády, jimž byla vrácena historicky doložená barevnost. Podle dobových fotografií byla renovována i zahrada včetně původní výsadby, v případě zahradního mobiliáře byly zhotoveny jeho kopie.

RR