Ustavičně rostoucí Pardubice se v poválečných dekádách potýkaly s dramatickým nedostatkem služeb včetně zdravotních. Jejich výstavba se ustavičně opožďovala za stavbou bytů. Neblahý stav vedl k improvizacím, pravidlem bývalo umístění ordinací v původně bytových interiérech. Situaci měla zlepšit dlouhé roky plánovaná centrální poliklinika. 

Úvahy o ní konkretizoval akční program Městského národního výboru z roku 1968, jakási mapa deficitů Pardubic a ideální jízdní řád jejich nápravy. O potřebě zdravotního zařízení nepochybovalo ani obměněné normalizační vedení města. Zařazení výstavby hlavní polikliniky do plánu, což byla v centralizovaném Československu nezbytná podmínka investiční výstavby, se podařilo až v 7. pětiletce (1981–1985). 

Příprava probíhala již dřív. Nejprve se uvažovalo o stavbě polikliniky Na Olšinkách, ale v roce 1978 tuto možnost národní výbor odmítl ve prospěch okolí náměstí Budovatelů (dnes Masarykova). V srpnu 1979 vznikl investiční záměr. Realizace objektu měla ve dvou etapách vyjít na 60 mil. Kčs. V roce 1980 v rámci urbanistické studie rozvoje sídliště Závodu míru navrhoval Stavoprojekt umístění polikliniky na místě tehdy ještě funkčního areálu Továren mlýnských strojů, určených k vymístění. Stěhování průmyslového podniku se ale protahovalo.

Další možnosti umístění proto v květnu 1982 prověřila soutěž. Ve finále se rozhodovalo mezi plány architektů Městského urbanistického střediska (MUS) a Stavoprojektu. Milan Košař z MUS navrhoval umístit polikliniku blíž k Labi v bezprostřední vazbě na sídliště Závodu míru, kde by ale ohrožovala sousední školku (v případě realizace polikliniky by školce hrozila dokonce nemyslitelná demolice). Tým Ivana Vosmeka ze Stavoprojektu zamýšlel využít staveniště v sousedství budovaného hotelu Labe. Naopak uvažovanou variantu umístění objektu přímo na náměstí poradní sbor pro architekturu zamítl jako nevhodnou, exkluzivní parcelu bylo třeba šetřit pro zamýšlený kulturní dům a nadto by neumožňovala případné rozšiřování polikliniky. Z pragmatických důvodů zvítězila Vosmekova koncepce. 

Po projednání výsledků soutěže poradním sborem pro architekturu a radou Městského národního výboru připravil Krajský investorský útvar v listopadu 1982 upravený investiční záměr. Návrh svěřil Stavoprojektu, který měl do jara 1984 připravit úvodní projekt. Se zahájením stavby počítal investor v roce 1985. Poliklinika se konečně stala věcí nejvyšší priority.

Provedené návrhy 1. etapy polikliniky předložil v lednu 1984 Pavel Maleř, mj. autor pardubického postmoderního sídliště Dašická. Rozpočet dosáhl 37,725 mil. Kčs, souběžně probíhaly i podmíněné investice do inženýrských sítí, komunikací a energetického centra. Stavbu pomáhaly financovat sdružené finanční prostředky místních podniků (VCHZ Synthesia, TMS, Teslou aj.). 

V souladu s programem, definovaným Okresním ústavem národního zdraví, navrhl architekt na vytyčeném staveništi čtyřkřídlý komplex. Jeho základním rysem je terasovitá gradace od východního křídla s vyloženým prvním patrem přes čtyřpodlažní spojovací trakty až k masivní pětipatrové zadní budově, jež utváří pohledovou i objemovou kulisu západní části náměstí Budovatelů. Objem Maleř pročlenil okosenými hranoly monolitických schodišť. Tvář objektu zjemňuje vertikální kanelování jejich betonového pláště.

Stavba, provedená v osvědčeném prefabrikovaném systému MS-71 s cihlovými výplněmi, získala stavební povolení v červenci 1984 se záměrem převzetí v roce 1988. Protahující se realizaci provázely ustavičné problémy se subdodavateli. „Není to jednoduché, ale snaha je,“ komentoval potíže v říjnu 1986 předseda Městského národního výboru Jaroslav Šimon. O dva roky později proběhla kolaudace energocentra a v srpnu 1990 začalo přejímací řízení samotné polikliniky. Kolaudací objekt prošel na jaře následujícího roku. Zamýšlená druhá etapa nikdy nevznikla.

Stavba je pevně ukotvena v brutalistní identitě pardubického Stavoprojektu normalizační éry. Pavel Maleř představil dílo, jehož kvalita je patrná až po několika dekádách. Spočívá v urbanistické přesvědčivosti a dokonale logické vazbě na okolí. Že původní působivou jednotu skladby západní části náměstí narušila pozdější novostavba obchodního centra, je jen dokladem privatizace veřejného prostoru v 90. letech. O tehdejších hodnotových prioritách vypovídá i výrok náměstkyně primátora, která toto uvědoměle budované náměstí s poliklinikou označila za „pihu na kráse centra skoro stotisícového města“.

JI