Jednou z mnoha společenských změn po únoru 1948 byla likvidace soukromého podnikání. Do družstev sloučení řemeslníci měli napříště pracovat ve prospěch celku, nikoliv svůj vlastní. Jinak tomu nebylo ani v Pardubicích. Místní družstva, zprvu sídlící v rozptýlených provozovnách někdejších soukromníků, měla získat reprezentativní sídlo pro svou administrativu a provoz – Dům služeb.

Měl vyrůst na exkluzivní parcele na rohu tehdejší třídy 7. listopadu (dnes 17. listopadu) a náměstí Budovatelů (dnes Masarykova), v samém centru města. Rohová parcela svou polohou podmiňovala pojetí budovy: od počátku Krajský svaz výrobních družstev (KSVD), který stavbu financoval a měl v ní mít sídlo, uvažoval o budově na půdorysu L o rozdílných výškách jednotlivých křídel. „Řešení fasády uvažuje se provésti nákladnějším způsobem s ohledem na to, že budova bude se nacházeti na nejdůležitější křižovatce města a na novém náměstí u Veselky,“ neopomněli v listopadu 1956 zdůraznit účastníci jednání o umístění objektu, mezi nimiž nechyběl autor zastavovacího plánu území Václav Volf.

Na jaře 1957 připravil KSVD investiční úkol s předpokladem dokončení objektu do roku 1960. Následně investora i úředníky pardubického národního výboru zaměstnávalo jednání s představiteli židovské obce. Bylo třeba vykoupit a následně asanovat jednak její sborový dům čp. 237, především ale synagogu. Ta vystupovala ze zamýšlené uliční čáry přestavované Palackého třídy a v očích soudobých urbanistů představovala komunikační překážku. Pro zbývající členy místní nacisty zdecimované židovské obce šlo naopak o klíčové místo paměti, byť tehdy sloužila městu jako výstavní síň. Nepřekvapí proto, že jednání protahovali. Trvala nakonec přes rok a skončila v listopadu 1958 vyvlastněním objektů.

Mezitím architekti Krajského projektového ústavu pilně projektovali. Po upřesnění stavebního programu proběhla v létě 1958 vnitropodniková soutěž. Účastníci měli pozornost věnovat zejména pohledově exponovanému nároží. Návrhy mohla veřejnost shlédnout v budově Krajského národního výboru.  Plány objektu následně vypracoval Vilém Lechner z ateliéru Lumíra Potůčka. Inspirace hledal v domech služeb v Olomouci a Praze.

Finální dokumentaci předložil Lechner v červnu 1959. Stavbu tvoří dva objemy, čtyřpatrový blok do tehdejší třídy 7. listopadu a šestipatrový do náměstí. Nároží akcentoval Lechner zvýrazněním hmoty šestipatrového kubusu. Vnitřní členění objektu skeletové konstrukce s cihlovými vyzdívkami se zajímavě proměňovalo. Přízemí a první patro s prodejními plochami jsou trojtraktové, vyšší podlaží s administrativními místnostmi, dílnami jednotlivých družstev a čtveřicí bytů 3+1 v uličním křídle navrhnul Lechner jako dvoutraktové. Takto navržená stavba získala 11. září 1959 stavební povolení.

Samotná realizace se potýkala s nesčetnými problémy. Největší zpoždění vyvolala územní reforma v roce 1960. S koncem Pardubického kraje skončil i místní Krajský svaz výrobních družstev a objekt získalo nábytkářské družstvo Dřevotvar Pardubice. Z toho vyplývaly změny v interiérech. Kolaudace budovy proběhla po odkladech až v červenci 1963 (byty město kolaudovalo již v listopadu 1961).

Objekt, slavnostně otevřený 1. srpna 1963, se v následujících letech a desetiletích stal nedílnou součástí života Pardubáků. Chodili sem vyvolávat fotografie, opravovat zlatnické výrobky, obdivovat krejčovinu v Modele a především zadávat výrobu zakázkového nábytku do Dřevotvaru, který zde měl kromě vzorkové prodejny i ředitelství. Svůj účel do okolí Dům služeb doslova křičel řadou neonů.

Další kapitola v dějinách objektu měla přijít po sametové revoluci. Návrh hradeckého ateliéru Festing z května 1991 počítal s dramatickou změnou fasády, nově celoskleněné, i objemu: zvýšení o další patro mělo zvětšit užitnou plochu. Stavba by svým kontrastem bronzového floatového skla a modrou břidlicí střešních nástaveb výrazně změnila tvářnost okolí, nakonec však proběhla až recentní citlivá revitalizace pro administrativní účely. Po ní zůstává stavba mementem: přes nepopiratelné kvality své architektonické koncepce i mimořádných detailů, zejména travertinového ostění v přízemí s atypickými nerezovými výkladci nebo hodnotné výzdoby, je symbolem asanací 50. let a tehdejšího přepisování lokální paměti.

JI