Radnice a okresní správa uvažovala o stavbě okresního domu s hotelem a následně městskou spořitelnou už na přelomu let 1912 až 1913, kdy vypsaly veřejnou architektonickou soutěž. Mimo jiné se jí účastnil architekt Josef Gočár, jenž stejně jako jiní autoři zasadil mohutný objem komplexu sousedství naproti Zelené brány. Jeho kubistický návrh krystalicky prolamovaných průčelí a kupolí však porota nepřijala s pochopením. K realizaci nakonec jury vybrala návrh jiného autora, který navzdory vydanému stavebnímu povolení (1916) kvůli finančním těžkostem za válečných časů nerealizovala.

Až ve dvacátých letech 20. století okresní správní komise přistoupila k obnovení stavebního řízení. Nejdříve místní radnice oslovila pražského architekta Bohumila Pischa. Jeho konzervativní plán se nelíbil okresní komisi, a proto požádala Josefa Gočára, aby zpracoval novou vizualizaci hotelového komplexu s okresním domem. Architekt stavební plán odevzdal v červenci 1927, aktualizované stavební povolení městská správa vydala už 29. února 1928, ale většina stavebních prací se výrazně pozdržela z důvodů vleklé hospodářské krize. Menší severní trakt s okresním domem dokončila stavební firma Václav Ladislav Hořeňovský už 15. dubna 1930, ale až v červenci 1931 získala komise povolení k užívání. Hotelovou část komplexu otevřel stavebník pro veřejnost již na přelomu května a června 1931 během konání celostátní Výstavy tělesní výchovy a sportu. Poslední stavební úpravy stavitelský podnik provedl roku 1932.

Dokončenou stavbu kromě okresní správní komise využíval také hoteliér Arnošt Košťál, který si pronajal většinu prostor pro své podnikání. Na provozu biografu Sport spolupracovala od září 1931 také Okresní péče o mládež.

Josef Gočár v případě své nejrozsáhlejší pardubické realizace vytvořil nadčasový palác kombinující umírněné prvky meziválečného funkcionalismu (rovná střecha, naznačené pásové okno). Podobné architektonické výrazivo i konstrukční řešení zvolil také v případě královéhradeckého ředitelství Československých drah, kde na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století užíval umírněného funkcionalistického pojetí blízkého spíše architektonickému purismu, než striktní vědecké teorii Karla Teigeho. Díky železobetonovému skeletu mohl architekt skvěle variovat jednotlivé prostory podle jejich dané funkce a zároveň velmi dobře pracovat se světlem, čemuž dopomohly velké okenní výplně. Komplex různorodých budov plnících rozličné funkce scelil Gočár hlavní fasádou, která se obrací do náměstí Republiky. Severní křídlo okresního domu rozdělil pravidelným rastrem širokých horizontálních oken a hotelovou část doplnil o úzká vertikální okna. V přízemí Gočár volil šedomodrý obklad, v případě prvního až třetího patra použil jemnou béžovou omítku. Právě opaxitové kachle na fasádě se pak záhy staly zdrojem problémů i posměchu místní veřejnosti. Obklad z fasády odpadával, což vtipně glosoval místní humoristický časopis Aprílový marcipán, který psal o tom, že „ouředně bylo zakázáno, aby dlaždičky z fasády padaly.“ Výrazněji oddělil prostor čtvrtého patra, jenž doplnil o vínový obklad pod mohutnou rovnou střechou. Tou převýšil ustupující hmotu posledního podlaží. Ze symetrického vyznění budovy vystupuje pouze půlkruhový klubový rondel s mohutným pásovým oknem, zastřešený terasou. Uliční průčelí směřující do dnešní třídy Míru Gočár celé obložil šedomodrým obkladem a rozčlenil ho rozměrnými okny nebo výkladci. Moderní krabicový objem stavby byl také terčem posměchu místních žurnalistů, kteří stavbu označili za sporák a chtěli ji odstěhovat na přímořskou pláž.

Podsklepený obdélníkový komplex architekt situoval do severozápadní strany náměstí Republiky. Kromě sklepních prostor do suterénu umístil kotelnu, dílnu a do půlkruhového rondelu vinárnu, hlavní část podlahové plochy určil pro biograf s kapacitou 585 osob a jeho zázemí (v původním návrhu počítal s kapacitou až 625 míst). Vstup do prostor včetně biografu okrášlil Gočár mramorem Calacata. Jednotlivé schody obložil carrarským mramorem, stejně jako dlažby v hlavním vstupu a obruby kolem linoleových podlah ve foyer. Hlavní schodiště s obrubami pak navrhl obložit mramorem Noir.  Podobu i kapacitu sálu včetně strojního vybavení hodnotila pardubická veřejnost velmi pozitivně. Kritika se snesla na malé projekční plátno a málo reprezentativní označení do dnešní třídy Míru.  

Hotelovou partii v přízemí Gočár rozčlenil hlavním vstupem z náměstí, po jehož stranách připravil prostory pro kulečníky a hlavní vestibul s mramorovým schodištěm. Největší část dispozice zabral velký sál se železobetonovým stropem a světlíky. Směrem k Wilsonově třídě (dnes třída Míru) architekt umístil kavárnu i restauraci. Kanceláře okresního domu od hotelového provozu oddělil průjezdem (dnes již nedochován). Zmíněné prostory navrhl především na severní stranu. Zatímco přízemí hotelového komplexu projektoval Gočár jako veřejně přístupné, průčelní strana do náměstí v prvním patře už podle architekta sloužila pro pokoje hostů. Směrem do nejrušnější městské třídy autor umístil klubovny a přednáškový sál s rozměrnými okny. První podlaží okresního domu doplnil bytem okresního hejtmana, do prostor také umístil zasedací síň. Hotelové křídlo velmi podobně řešil i v případě druhého patra, kde pokoje rozšířil o další konferenční sály, část okresního domu o úřadovny. Třetí i čtvrté patro opět vyplnil hotelovými pokoji a zázemím pro místní personál a provoz. Architekt objektu stál také za návrhem většiny nábytku. Volil smaltovanou červenou, modrou a zelenou variantu, vyrobenou z ohýbané oceli.

Svůj význam jako nového kulturního centra prokázal hotel už při svém otevření roku 1931. Od května do září ve městě připravila Výstavní akciová společnost celostátní Výstavu tělesné výchovy a sportu. Jako ústřední místo pro pořádání koncertů (Pernštýn, Pardubická filharmonie), zasedání odborných organizací, politických stran a sportovních svazů zvolili organizátoři velký společenský sál hotelu. Při otevření tu jako první host přenocoval také prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který si pochvaloval vybavení pokojů. Líbila se mu především válenda od místního truhláře Kalvody, proto si od něj nechal vyrobit stejnou do svého prezidentského apartmá na Pražském hradě. Prezidentská kancelář si nemusela dělat hlavu z vysokých cen místního luxusního ubytování. Jednolůžkový pokoj na noc vyšel na 27 Kč, dvoulůžkový 54 Kč, místnosti s koupelnou 69 Kč, apartmán 104 Kč. Cena byla řádově vyšší než v dosud hlavním pardubickém hotelu Veselka. Pro srovnání pracovník působící v tehdejších průmyslových závodech si v této době vydělal v průměru 600 až 700 Kč měsíčně. 

Grand jako místo společenského setkávání využívali také Pardubáci, kteří si chtěli zajít na skleničku do stylové vinárny, na oběd do hotelové restaurace nebo strávit večer v nočním klubu. Nejoblíbenější kratochvílí v polovině třicátých let 20. století byly v Grandu jistě plesy a taneční zábavy.

Svému původnímu účelu po dílčích úpravách sloužil objekt až do začátku devadesátých let 20. století. Na sklonku milénia, v letech 1997 až 2000, provedl nový vlastník konverzi objektu na obchodní dům. Při adaptaci zanikla většina původního vybavení. Do prostoru hlavního sálu projektanti vložili prodejní mezipatra a odstranili většinu zachovaného interiéru. Další změny přinesla adaptace realizovaná od ledna 2024 do října 2025 podle návrhu architekta Jiřího Opočenského. Nově k západní části objektu přibylo prosklené atrium. Přes zničení původního rozvržení stavby je komplex, především kvůli exteriéru, dále zahrnut do seznamu kulturních památek.

MB