Potřeba hotelu nebyla v socialistických Pardubicích novinkou. Nejenže se nedostávalo nových ubytovacích kapacit, ale předválečné hotely navíc po ustavení Pardubic krajským městem zabíraly nejrůznější úřady a potřebných lůžek ubývalo. Místní orgány s novostavbou hotelu napevno počítaly, zprvu v proluce na místě pozdější budovy OV KSČ (dnešního Domu hudby), později ve významné poloze na náměstí Budovatelů (dnes Masarykově). Přes řadu vypsaných soutěží i nesčetné návrhy v různé fázi projektové přípravy ale na hotel město muselo počkat až do poloviny 80. let. 

Problémem byly finance a neochota nadřízených orgánů povolit stavbu hotelu. Zpočátku proto budovu připravoval Krajský investorský útvar jako 200 malometrážních bytů financovaných ze státních peněz na komplexní bytovou výstavbu. Šlo o průhledné krytí, ostatně od počátku se projektu zúčastnil budoucí provozovatel, podnik Interhotely Krkonoše, který souběžně připravoval budovu restaurace (administrativně krytou coby občanská vybavenost). 

Vydávání stavby hotelu za byty vedlo k volbě panelové technologie T06B, kterou zvolený dodavatel, Pozemní stavby Pardubice, souběžně masově používal na budovaných sídlištích nejen v Pardubicích. Proti záměru se okamžitě ozvali pardubičtí architekti. Zdeněk Kozub, vedoucí Městského urbanistického střediska, trefně na mimořádné schůzi poradního sboru pro architekturu 18. dubna 1979 „upozornil na tu skutečnost, že architektonické dotvoření náměstí Budovatelů se nemůže dosti dobře podařit tím, jestliže v tomto prostředí bude použito architektury montovaného bytovkového systému. Poukazoval na to, že stavba o 13ti podlažích s architekturou běžného bytového domu není vhodná pro tak náročnou a vlastně poslední kvalitní lokalitu v centru města. S. Kozub navrhuje, aby tento objekt byl spíše umístěn do prostředí, kde jeho architektura a jeho hmotné ztvárnění bude lépe přijato, Nabízejí se Polabiny, eventuelně Dubina.“ To ovšem nebylo možné, zamýšlený hotel (zatím stále vydávaný za byty) se měl stát dominantou reprezentativního centra socialistických Pardubic.

Autor architektonického řešení Lubomír Driml z místního Stavoprojektu navrhl komplex jako soubor dvou severojižně orientovaných objektů na západní straně náměstí Budovatelů. Předpolí utváří atypická patrová budova restaurace systému Prefa monolit se zavěšenými stěnami z pokoveného floatového skla. Přízemní krček ji spojuje s deskovým 13patrovým panelovým domem na půdorysu v rozích okoseného obdélníku (osmiúhelný motiv vědomě odkazuje na sousední obchodní dům Prior Růženy Žertové) s připojenými subtilními kvádry schodišť v úzkých průčelích a hlavním vchodem na západní straně. Siluetu budovy obohacuje výrazná strojovna výtahu na střeše. Fasády pokrývá mozaika, což byl nejen Drimlův oblíbený motiv u panelových staveb s „přidanou hodnotou“. V ploše má světlý odstín, meziokenní panely zdobí mozaika hnědá, která měla vytvořit iluzi průběžných oken (recenzentka Radomíra Sedláková zvolenou dobově příznačnou barevnost odsuzovala jako „poněkud zprofanovanou“).

Stavba šla zprvu podle plánu, realizaci stravovacího objektu s kapacitou 420 hostů zahájily Pozemní stavby v listopadu 1980, v srpnu následujícího roku pak dodavatel převzal i staveniště hotelu. Skutečný účel objektu oficializoval převod objektu z Krajského investorského útvaru na Interhotely Krkonoše po dokončení hrubé stavby v prosinci 1983. Následovaly dílčí úpravy projektu a návrh interiérů, na nichž s Drimlem spolupracoval Miroslav Řepa (jejich dodavatelem byl pardubický Dřevotvar). Dokončením stavby, slavnostně předané do užívání 15. října 1985, konečně dalo městu tolik potřebné nové ubytovací kapacity (420 lůžek + 200 přistýlek). Navíc v posledním podlaží získaly Pardubice moderní kongresový sál pro 120–150 osob.

Stavba se s reprezentativním foyer (jako jediná část hotelu v atypické monolitické konstrukci), kongresovým sálem pro 120–150 osob, moderní restaurací, stylovým snack barem, informačním systémem od Jiřího Rathouského a uměleckými díly plejády výtvarníků v čele s Martou Taberyovou a Františkem Víznerem stala výkladní skříní výdobytků socialistických Pardubic. Podle Radomíry Sedlákové šlo o důkaz, že „úspěšnosti a osobitosti lze dosáhnout i při použití vlastně pouze tradičních postupů“. Toto konstatování bylo skrytou kritikou nemožnosti pracovat jako architekt, tj. hledat nejvhodnější formu pro zadaný účel. Místo toho diktovali Drimlovi i jeho současníkům dodavatelé, jaké jsou realizační možnosti, nadto podmíněné nestandardním zadáním investice. Stavba, dodnes sloužící původnímu účelu, je tak spíš než ryzí architekturou ukázkou umné Drimlovy improvizace a svědectvím o podmínkách socialistického stavebnictví. Přesto jí nelze upřít urbanistickou působivost, byť sníženou realizací pomníku nulté dekády – obchodního centra Palace.

JI