Téma spalování mrtvých se v moderní společnosti přelomu 19. a 20. století stalo palčivou otázkou, která se řešila na stránkách dobových periodik a ve veřejné debatě. Myšlenku řešit zmíněné otázky prakticky akcentoval pražský spolek „KREMATORIUM“. Přes mnohé peripetie v hlavním městě nakonec získal příznivce pro postavení budovy krematoria až v Pardubicích, kde se roku 1903 na místním zastupitelstvu podařilo prosadit fakultativní spalování mrtvých, přestože to rakouské zákony neumožňovaly. 

Až po vzniku Československa, na konci roku 1918, vyhlásila městská správa velkou veřejnou architektonickou soutěž, do které se přihlásilo na osmdesát jedna architektů s devadesáti pěti projekty. V porotě zasedl architekt Josef Gočár, Ladislav Machoň, Theodor Petřík a představitelé místní správy Karel Kotten, František Vambera a další. Přes velké množství návrhů, jury nevybrala roku 1919 vítězný plán, až druhou cenu udělila Pavlu Janákovi s projektem pojmenovaným K, třetí cenu získal Oldřich Polák z Loun, Václav Škára z Brna a protopuristický projekt Bedřicha Feuersteina. Za zmínku stojí porotou neoceněný, ale velmi kvalitní kubistický návrh Otakara Novotného a kuboexpresivní manifest Jiřího Krohy. Ve stejném roce byl pak schválen tzv. „Lex Kvapil“, který umožnil legální spalování nebožtíků.

Město Janákovi v roce 1921 svěřilo vypracování konečného plánu, jenž vycházel z jeho soutěžního projektu. Pozemek pro krematorium zvolil stavebník na západní straně od městského hřbitova. Janák počítal se slavnostní vstupní bránou, parkovou úpravou a rozptylovou loučkou, které spolek postavil až po roce 1924. Stavitelská firma Krupař a Kohout realizovala krematorium v letech 1922 až 1923. Slavnostní otevření následovalo 28. září 1923. Přestože původní odhad nákladů činil 940 000 Kč, stavba nakonec vyšla na 1,9 milionu Kč, a to po zřízení žároviště a vybavení objektu. Pavel Janák svůj honorář vyčíslil na částku 40 200 Kč. 

První návrh z pera Pavla Janáka se konečné realizaci podobal především dispozičním a hmotovým řešením krematoria. Hlavním inspirační zdrojem Janáka bylo tradiční rozvržení antického chrámu s velkým vstupním schodištěm, ochozovou arkádou a mohutným tympanonem. Architekt v návrzích z let 1919 i 1921 počítal se zvýšeným přízemím doplněným o dlouhou řadu polozapuštěných nik. Původní dekorování fasády napovídalo ještě inspiraci předválečným kubismem, zatímco realizovaný návrh z roku 1922 už jasně deklaruje architektův příklon k českému národnímu stylu, jejž kodifikoval s architektem Josefem Gočárem. Další inspirační motiv představuje lidová architektura, jejíž prvky se objevují v interiéru i na obloučkových prvcích na fasádě. Červeno-bílé vyznění opláštění také podtrhuje místní veřejností kladně přijatý národní a veselý motiv této jinak charakterem ponuré stavby. Architekt dekoroval zábradlí hlavního „chrámového“ schodiště motivy kruhů, čtverců a obdélníků, stejně tak pracoval na úpravě suterénu v případě lunetových okének. Hlavní sloupořadí arkádového ochozu doplnil o ukryté kolumbárium. Poslední inspirační zdroj představovala architektura německých krematorií, především realizace Petra Behrense v Haagenu z let 1906 až 1907. Ústředním motivem tohoto projektu je totiž renesančně dekorovaná fasáda s rozetou v hlavním průčelí. Po vzoru Behrensova objektu včlenil Janák do štítu rozetové okno s vitráží (velká plamenná růžice z které odletují holubice) a dekorativně chrámový motiv ještě umocnil dvěma sochami světlonošů od Karla Lenharta, které stavebník osadil u schodiště až v lednu roku 1926. Budovu zastřešenou sedlovou střechou s umně schovanými komíny v zadním traktu doplnil o dva domky pro zázemí a byt zřízence.

Do polozapuštěného suterénu Janák umístil dvě pece, komoru pro nebožtíky, úschovnu uren, sklad a obslužné prostory. Zvýšené přízemí pohledové partie architekt rozdělil na hlavní obřadní síň, kam směřoval přístup do zázemí pro kněze, místnosti pro rozloučení pozůstalých, kanceláře a schodiště na balkón v prvním patře obřadní síně. Na balkón navrhl umístit varhany. 

Výmalbu interiéru obřadní síně měl původně navrhnout Pavel Janák, ale nakonec se rozhodl doporučit jiného umělce: "Ovšem interieur tak závažný, jako je obřadní síň krematoria, musel býti ovšem řešen umělecky co nejodborněji a požádal jsem tedy prof. F. Kyselu, který je v tomto oboru nejprvnějším naším umělcem, aby malířskou výzdobu navrhl." Kysela nakonec za honorář 3 000 Kč vytvořil dekorativní malbu, která zde spojovala národní motivy (lipové ratolesti, květiny) s mystickými symboly (slunce, hvězdy). Na hlavním oblouku nad katafalkem vymaloval nápis „Já živ jsem i vy živi budete“. Stál také za návrhem vitráže v rozetovém okně.

Janák také doporučil ke spolupráci textilní výtvarnici Marii Teinitzerovou, která vytvořila textilní závěs do výklenku o rozměrech 1,58 m na šířku a 2,53 m na výšku. Šlo o dvoudílnou vlněnou ručně tkanou látku v temně fialové barvě s dolním šedým lemem. Teinitzerová na ní použila motivy stříbrných hvězd. Architekt pak pod vlivem lidové estetiky navrhl další vnitřní vybavení, jako jsou lavice, svítidla nebo katafalk.

Mimořádný architektonický manifest národního stylu Pavla Janáka byl roku 1958 vyhlášen kulturní památkou a v roce 2010 získal statut národní kulturní památky. Proslavil jej také kultovní film Juraje Herze Spalovač mrtvol z roku 1968, který se v objektu natáčel. Ve druhé polovině 20. století realizoval vlastník řadu stavebních úprav. Technologické zařízení přesunul do nové přístavby v zadním traktu roku 1995. Mezi léty 2004 až 2010 obnovil nový provozovatel stavby Služby města Pardubic během generální rekonstrukce fasádu i řadu uměleckých detailů v interiéru.

MB