Dnešní Masarykovo náměstí je výsledkem promyšleného rozvoje Pardubic ve druhé polovině 20. století. Městotvorný význam oblast získala na sklonku 19. století, kdy zde vznikl rozlehlý areál jezdeckých kasáren podle návrhu Antona Wendla. Další impuls přišel na prahu 30. let, kdy v těsném sousedství vyrostl areál všesportovní výstavy s letním stadionem. Územní plán Aloise Mikuškovice a Františka Kerharta prostor vyhradil bytové zástavbě. Postupná proměna území v moderní náměstí začala až v 50. letech. Klíčovým impulsem byla postupná přestavba Palackého třídy v hlavní bulvár socialistických Pardubic.  Příslušný podrobný územní plán od Václava Volfa (1954) znamenal pro Pardubice zásadní přelom. Zahrnoval totiž přeložku severojižní komunikace spojující Chrudim, Pardubice a Hradec Králové do polohy západně od centra města. Významná křižovatka u Veselky tak měla dostat severní větev, na niž se mělo napojit náměstí sdružující klíčové správní objekty města, tehdy krajského. Ačkoliv náměstí podle Volfovy vize v duchu době poplatné sorely nevzniklo, myšlenka centrálního náměstí nových socialistických Pardubic přežila, a to i po zrušení Pardubického kraje (1960). Napříště mělo náměstí sdružovat objekty celoměstské vybavenosti. Jeho osou se stal most Československo-sovětského přátelství (dnes most Pavla Wonky), jedna z prvních staveb svého druhu z předepjatého betonu vyztuženého vnitřními lany v Československu.

Územně správní reforma přinesla zpomalení výstavby náměstí. Jeho podobu načrtli Lubomír Driml s Jaroslavem Fikarem a Janem Třeštíkem v soutěži na přestavbu Zeleného Předměstí (1961). O šest let později se náměstím zabývali studenti Františka Cubra z pražské ČVUT, v roce 1969 pak proběhla soutěž na jeho podobu. K tématu se projektanti místního Stavoprojektu vraceli i později.

Nemalá část zástavby ale vznikala poměrně organicky, zvláště ve východní části prostranství. V severovýchodním rohu náměstí vyrostl na přelomu 50. a 60. let v sousedství rodícího se zimního stadionu administrativní blok ředitelství Chemingu, Plynostavu a Průmstavu v sousedství rodícího se zimního stadionu. V polovině dekády na něj navázala ředitelství Pozemních staveb a Závodů průmyslové chemie (UNICHEM). Jižně od nich zanikla v roce 1972 Veselka, socialistickými urbanisty vnímaná jako komunikační překážka určená k nahrazení moderním hotelem.

Jižní frontě náměstí dává ráz Dům služeb z přelomu 50. a 60. let, na který navazuje obytný blok. Vznikl až v polovině 70. let, ale navazuje na o dekádu starší představy Miloše Návesníka. Náměstí uzavírají solitérní objekty spořitelny a ubytovny Závodů průmyslové chemie.

Nejproblematičtější z hlediska utváření náměstí byla jeho plocha, dlouho zastavěná postupně demolovaným areálem kasáren, a západní fronta. Náměstí mělo sahat až k dnešní ulici k Polabinám. Jeho jihozápadní roh vyhradil Návesník obchodnímu domu, počítal i se vznikem bolestně chybějícího hotelu a kulturního domu. Z velkorysých záměrů ale zbyla jen torza. Náměstí Budovatelů v zamýšleném rozsahu nikdy nevzniklo, ač bylo opakovaným předmětem úvah řady tvůrčích týmů. Vynikne mezi nimi jedinečná koncepce Jindřicha Malátka, Jiřího Eisenreicha a Jana Fišera z pražského Spojprojektu (1975), vyvolaná prací na tranzitní ústředně. To byl objekt, který nakonec podle odlišných plánů v 80. letech doplnil severní část náměstí. Souběžně konečně vznikal v jeho západní části hotel a později i poliklinika.

Zamýšlená dominanta náměstí a centrální prvek panoramatu Pardubic, polyfunkční objekt severně od původní Veselky, nikdy nevznikl. Socialistická kapitola vývoje náměstí Budovatelů je tak dobově příznačnou přehlídkou promyšlených koncepcí narážejících na kapacitní a byrokratické překážky vlastní centrálně plánovanému hospodářství socialistického Československa. 

Neméně typická je i porevoluční proměna prostoru, vnímaného v devadesátých letech jako urbanistický polotovar. Šlo o trefné hodnocení. Způsob jeho řešení tehdejší politická reprezentace Pardubic na přelomu milénia zvolila velmi nešťastný. Privatizovali nejlepší část prostoru izraelskému developerovi, který bez většího ohledu na historii a strukturu místa vystavěl bezduchý uniformní mall. S odstupem tří dekád lze naopak přinejmenším přiznat zajímavost rozsáhlé a v době vzniku kontroverzní postmoderní adaptaci ředitelství Závodů průmyslové chemie pro potřeby pojišťovny. Ani objektu Magnum (2006), jenž zacelil jizvu po Veselce a uzavřel třídu Míru, nelze upřít snahu o městotvorné působení. To ale nic nemění na faktu, že škody ve změně měřítka náměstí, způsobené výstavbou banálního obchodního centra, nelze jednoduše odestát. 

Příběh náměstí pokračuje. Nejnovějším svědkem exploatace prostoru náměstí je výstavba administrativního centra. Je otázkou, do jakého hávu se zahalí objekt ředitelství Pozemních staveb, pohledová dominanta severojižního průtahu městem. Stejně tak je nejisté, jaké využití do budoucna najde budova pojišťovny, jež plánuje zastavět další cennou proluku ve městě v nedaleké Palackého třídě. Jedinou jistotou zůstává, že náměstí bude i nadále dýchat stejným rytmem, jako pardubická společnost.

JI