K jižní straně předbraní Zelené brány na konci 19. století přiléhal patrový dům se sedlovou střechou a kasárna. Hlavní pohledová partie se na začátku 20. století ukazovala jako velmi problematická, a to především z estetického hlediska. Městská správa chtěla celou východní frontu nově vznikajícího náměstí řešit, hlavně po zasypání Městské řeky, a proto v roce 1913 vypsala veřejnou architektonickou soutěž na budovy městské spořitelny, pošty, činžovního objektu okresního domu a hotelu.

Bohatě obeslaná soutěž se sedmdesáti projekty přinesla širokou škálu velmi progresivních návrhů (například kubistický projekt Josefa Gočára), konzervativnějších pojetí i čistě historizujících vizualizací. Pardubický rodák Roith uspěl v dílčí částí klání na budovu okresního domu s hotelem, když se umístil na druhém místě s odměnou ve výši 1 800 K. Navrhl mohutný třípatrový palác zastřešený valbovou střechou s fasádou kombinující prvky moderního klasicismu a geometrické secese. V případě budovy Městské spořitelny v Pardubicích vybrala porota projekt pražského dua architektů Karla Roštíka a Theodora Petříka. Projekt „Hedy“ Františka Roitha byl dokonce ze soutěže vyřazen z důvodu nesplnění části podmínek. Jeho návrh však nejvíce vyhovoval estetickým požadavkům stavebníka na moderní objekt, který působí evolučně, nikoliv revolučně, a proto mu nakonec místní úspěšná bankovní instituce svěřila konečnou realizaci. Je opravdu ironické, že z celého velkého klání architektů a stavitelů se nakonec realizoval jediný projekt a ještě neoceněného autora. Všechny ostatní zvažované budovy se realizovaly až po první světové válce z pera jiných autorů, než kteří uspěli ve veřejné soutěži.  

Spořitelna zakoupila patrový objekt, kde dříve fungovala firma na prodej a výrobu kočárů Hynka Krpaty. Oslovila pardubického rodáka Františka Roitha, který v listopadu 1913 odevzdal první návrh. Reflektoval zde požadavky městské technické kanceláře na rozpracování architektonických detailů, jako byl hlavní vstupní portál z náměstí se sochařskou výzdobou nebo hřmotná vysunutá korunní římsa. V únoru 1914 spořitelna podala žádost o stavební povolení na městský úřad, ten schválil druhý Roithův návrh datovaný lednem 1914. Městská správa si nechala vypracovat stanovisko od Zemského konzervátorského úřadu v Praze. Ten s projektem souhlasil, žádal však drobnější úpravy týkající se štítové zdi na jižním průčelí nové spořitelny. Změnou prošla také k úpravě nárožní kopule, která měla původně připomínat obloučkové štíty renesančních domů v centru Pardubic. Stavitelé Josef Novotný a František Veselý začali stavět v dubnu 1914. Hotovo měli v listopadu 1915. Objekt ale městská rada odmítla zkolaudovat. Stavební úřad poukazoval na to, že stavebník neodevzdal statické výpočty a že cihlové pilíře nemají dostatečnou nosnost. Městská spořitelna tedy ustoupila těmto výhradám a zaplatila zesílení cihlových pilířů nýtovanými sloupy. Až po splnění těchto podmínek stavebního úřadu mohla být budova 23. října 1916 kolaudována. Finální dokončení spořitelny se také protahovalo kvůli nedostatku stavebních dělníků i zrekvírování plátů mědi na budoucí opláštění kopule. Samotné zahájení činnosti spořitelny v novostavbě se tedy protáhlo až do slavnostního otevření 15. září 1917.

Pardubická městská spořitelna se po vzniku republiky stala klíčovou institucí, která umožňovala prostřednictvím půjček velký stavební boom dvacátých let 20. století. 

František Roith, žák významného rakouského architekta Otto Wagnera, se tímto projektem poprvé po svých studiích vrátil do Pardubic. Rodné město mu nenabízelo dostatečné množství zajímavých projektů, a proto Roith už v desátých letech 20. století žil natrvalo v Praze. Objekt spořitelny pojal jako jemně secesně dekorovanou stavbu, odkazující k vídeňské ornamentální secesi. Vliv tvorby Wagnera nejvýrazněji využil u měděné nárožní kupole, případně u oken prvního patra. Hlavní vchod do objektu projektant umístil do západního průčelí, prostor kolem dveří umocnil dvěma podstavci s akty žen od sochaře Jaroslava Skály, které v rukách držely úly jako symbol spořivosti. Přízemí objektu Roith rozčlenil řadou výkladců pro obchodní prostory. Nejvýrazněji dekoroval první patro, kdy rozměrná vertikální okna geometricky prohnul do prostoru a uzavřel do jemných ústupkových rámů tvořených lizénami. Velmi citlivě pak propojil objekt prampouchovým ramenem s předbraním. Druhé patro spořitelny odsadil hřmotnou konzolovou římsou a zastřešil měděnou střechou s drobnými vikýři, jež doplnil o motiv úlu a včel jako symbolu hojnosti a pracovitosti. Fasádu architekt také dekoroval typograficky zdařilým nápisem „MĚSTSKÁ SPOŘITELNA“. Střešní prostor Roith zakončil nárožní mnohostěnnou kubizující kopulí. Tu v duchu secese opět zdobí jemný rostlinný ornament.

František Roith objekt koncipoval na čtvercovém půdorysu. Do suterénních prostor návrhu situoval skladiště a kotelnu. Přízemí rozvrhl podle přání stavebníka na rozměrné obchodní plochy na severní a západní straně objektu. Hlavní vchod Roith navrhl do náměstí, vstup vedl do vestibulu obloženého mramorem se sochou od Jana Štursy. Boční vchod od Zelené brány architekt zřídil pro přístup do jednopokojového bytu se sociálním zařízením a jako obslužný vstup do kanceláří v dalším podlaží. Největší část podlahové plochy prvního patra určil Roith pro otevřené kanceláře pracovníků spořitelny. Do strany na náměstí architekt navrhl ředitelnu, zasedací síň a čekárnu. Centrální schodiště z přízemí pak vedl do hlavní haly zakončené kazetovým stropem s chromovanými svítidly. Podobné řešení volil Jan Kotěra v případě vstupního vestibulu královéhradeckého muzea, nebo Josef Gočár u Wenkeova domu v Jaroměři (obě realizace vznikly na začátku desátých let 20. století). František Roith pro objekt navrhl také nábytek zasedací síně a dalších prostor. Do severní části stavby situoval také trezory, spisovnu a do prampouchového ramene připojeného k předbraní registraturu. Ve druhém patře autor projektu počítal se dvěma třípokojovými a jedním čtyřpokojovým bytem. Do podkroví Roith navrhl ještě jednopokojový a dvoupokojový byt. Obchodní prostory v přízemí využíval obchod se střižným zbožím Václava Ulrycha a obuvnický gigant Baťa, než se roku 1938 přestěhoval do svého nového objektu na tehdejší Wilsonově třídě (dnes třída Míru).

Už v době protektorátu městská spořitelna nápis odstranila. Roku 1948 vypracoval adaptaci původních výkladců pardubický architekt Stanislav Kratochvíl. Další úpravy nového majitele znehodnotily především přízemní část, kde došlo k odstranění původního vchodu, sochařské výzdoby a drobného štuku. Budova bývalé spořitelny je chráněna jako kulturní památka s dosud dochovanými okny a dobrým stavem žlutavé omítky. Jde o ojedinělý příklad vídeňské secese na Pardubicku.

MB