Sbor Českobratrské církve evangelické je pardubickou stopou stavitele Josefa Blechy, který stál od sklonku šedesátých let 19. století v čele karlínské projekční kanceláře. Ačkoliv nepatří k uměleckým velikánům své doby, jeho nesčetné realizace utvářejí ráz řady míst v Praze i na českém venkově. Mezi ně patří i kostel pardubických evangelíků.

Jejich obec v Pardubicích byla nevelká, v roce 1870 čítala pouze šedesát pět osob, o deset let později vzrostla na sto třicet čtyři hlav a v polovině devadesátých let 19. století patřilo do komunity na sto padesát věřících. Neformálním vůdcem evangelické menšiny byl František Hoblík, tiskař a politik, který se stal prvním mladočeským starostou města (v letech 1888–1889 a 1893–1899). V Hoblíkově tiskárně se pardubičtí nekatolíci scházeli ke kázáním, která pronášeli kazatelé z okolí, zejména z nedalekých Dvakačovic. Tamní pastoři od roku 1889 pravidelně navštěvovali pardubickou staroměstskou reálku, kam se setkání místních evangelíků přesunula. Provizorium vnímali jako navýsost nešťastné. Sbor mohl příslušnou učebnu využívat pouze dopoledne a na dojíždění do Dvakačovic nebylo pomyšlení. Hoblík se souvěrci „toužili vroucně po domě modlitby v městě našem“, cítili se „odkázání věru na pouhé živoření,“ a „stala se [jim] potřeba vlastního domu Páně potřebou palčivou.“ V roce 1892 proto přistoupili k založení Spolku pro zřízení evangelického reformovaného sboru v Pardubicích, který si za cíl kladl stavbu modlitebny. Postupně shromáždil nevelký kapitál 1800 zl. Z něj v říjnu 1894 zaplatil rohovou parcelu na rozvíjejícím se Zeleném Předměstí, příhodné tiché místo ke stavbě poblíže nádraží a následně pořídil „plán zdařilý“.

Připravil jej Josef Blecha, který se jako evangelík k potřebám svých souvěrců stavěl vstřícně. Jeho angažmá nepřekvapí: Hoblík, významná postava protestantské komunity (mj. tiskl klíčové periodikum Hlasy ze Siona), Blechu znal, stejně jako spříznění kazatelé ze sboru v Dvakačovicích. Na podnět spolku, stále s nedostatkem peněz, navrhl stavitel skromnou modlitebnu s nákladem rozpočteným na 10 000 zl. Na rozdíl od pardubických katolíků, kteří ve stejné době marně usilovali o stavbu nového děkanského kostela, se menší evangelické komunitě podařilo dílo dovršit. Její členové se osobně zaručili za potřebné půjčky a na základě spolkového provolání začala sbírka. Na její úspěch (vybralo se 3 500 zl) katolíci, kteří peníze na řádově dražší stavbu svého kostela sháněli jen svízelně, nepokrytě žárlili. Provedení stavby podle Blechových plánů vysoutěžil na začátku léta 1896 Josef Krudenc. Objekt, který včetně vnitřního vybavení vyšel na 13 700 zl, sbor slavnostně vzal do užívání 29. června 1897.

Během stavby kostela katolíci na evangelické spoluobčany nevybíravě útočili, když tvrdili, že „město naše a celý náš veřejný prostor nachází se v rukou menšiny evangelické.“ V zápalu konfesijního a politického boje neváhal zpravodaj dodat, že „páni evangelíci spojí se s každým jiným, třeba snad i se satanášem a upírem, jen aby se nemusili spojiti s katolickým křesťanem.“ V rozjitřené atmosféře nepřekvapí, že evangelíci využili slavnostního otevření svého kostela k vyjádření politického postoje. Hrdě se přihlásili k husitské minulosti města a vymezili se vůči „bělohorské katastrofě" i následující protireformaci. Stavba modlitebny byla věcí bytostně politickou: místní evangelická obec její realizací nejenže vyřešila své praktické problémy, ale nadto také symbolicky odčinila historická příkoří a s odkazem na slavnou minulost vyjadřovala legitimitu evangelického vyznání v převážně katolickém městě.

Otázkou je, jakou roli v symbolické řeči architektury svatyně hrála její podoba. Blecha stavbu navrhl jako nevelký přízemní objekt ve formách, které dobový pozorovatel trefně označil jako „prostou renaissanci". Trojosému průčelí v ulici Sladkovského dominuje trojúhelným štítem s atikovou zdí završený rizalit zdůrazňující hlavní vchod. Srozumitelnými nositeli významu jsou stylizované kalichy zdobící hlavní průčelí, které kolemjdoucímu prozrazují konfesionalitu objektu. Motiv trojúhelného štítu zopakoval Blecha i na rizalitu na kraji pětiosého průčelí v Hronovické ulici. Fasádu prolamuje pětice oken, z nichž krajní, kulaté, osvětluje kruchtu přístupnou samostatným vchodem. Čtyři okna do lodi jsou oddělena lizénovým rámcem. Nedílnou součástí objektu je přízemní domek pro kostelníka v sousedství, který Blecha navrhl v podobných formách. Interiér odpovídá požadavkům evangelíků, pro jejichž svatyně je klíčová potřeba jednoty prostoru pro věřící a kazatele, dostatek světla a dobrá slyšitelnost mluveného slova i zpěvu. Členění interiéru odráží obdélný tvar parcely. Ve východní části stojí hudební kruchta, na opačný konec stavby umístil Blecha mělké polygonálně zakončené kněžiště.

K renesančním formám Blecha při návrzích evangelických svatyní sahal pravidelně. Již v roce 1882 vzešly z Blechovy kanceláře projekty sborových kostelů v blízkých Chvaleticích a Trnávce u Chvaletic. S oběma stavbami pojí pardubickou modlitebnu užití dílčích prvků. Blechova volba renesančních forem odpovídala dobovému evangelickému úzu, který výmluvně v roce 1889 vyjádřil inženýr Alois Novotný. Prohlásil, že „pro naše chrámy hodí se nejlépe formy renaissanční a že se v tomto slohu účel, ke kterému budovy stavíme, nejlépe vyjádřiti a kostelní ráz zachovati má.“ Gotizující architekturu vnímali evangelíci jako nevhodnou pro její nákladnost a praktické potíže, které přinášela. Zděným pilířům například vytýkali znepřehlednění sakrálního interiéru a ztížení výhledu na kazatele. Ze stejného důvodu upřednostňovali subtilnější železné konstrukce. Platí to i pro pardubickou modlitebnu, která v celkovém pojetí i v detailu výmluvně ilustruje konfesijní a politické spory své doby.

JI