Automatické (přesněji automatizované) telefonní ústředny byly od 60. let významnou stavební úlohou socialistického Československa. Odrážely technologický pokrok na poli rozšiřující se telekomunikace. Oproti dřívějším dekádám již spojení nezajišťovaly manuálně spojovatelky, ale soustava relé sdružených v logických blocích v rámci hierarchizované propojené soustavy. Mezi ústřední telefonní ústřednou v Praze na Žižkově a místními a uzlovými ústřednami zajišťovaly nadregionální spojení ústředny tranzitní. Propojovaly nikoliv koncové uživatele, ale meziměstská vedení. V rámci výstavby celorepublikové automatizované spojovací sítě měla tranzitní ústředna vzniknout i v Pardubicích.

Projektem pověřilo Federální ministerstvo spojů a Ústřední ředitelství spojů specializovanou projektovou organizaci Spojprojekt. Úlohy se ujal autorský tým Jana Fišera, Jiřího Eisenreicha a Jindřicha Malátka, kteří stáli za řadou ikonických technických staveb. Pardubické příležitosti se chopili se sobě vlastním elánem. V prosinci 1975 nepředložili pouze projekt ústředny, ale iniciativně navrhli úpravu celého zamýšleného staveniště na náměstí Budovatelů. Stavbu ústředny totiž chápali jako podnět k opětovnému promyšlení tohoto klíčového prostoru socialistických Pardubic, „kloubu celé městské aglomerace“, v němž vrcholil „hluboký kontrast mezi historickými částmi města a novou výstavbou.“

Autoři tak rétoricky přitakali dekády trvajícím snahám o utvoření podoby náměstí jako odrazu života nové socialistické společnosti. Mělo se stát „symbolem současného rozvoje socialistického života, jeho šíře a dokladem výrazných proměn na půdě výstavby města“ a odrážet „vztah mezi historickým centrem, svědkem vývoje života společnosti a sociálních bojů jako místem slavnostního aktu, a novým centrem, materialisovaným výsledkem těchto bojů jako místem končení slavnostního průvodu a střediskem závěrečné lidové veselice.“ Formulace, u bytostných stoupenců high-tech překvapivá, odpovídá hloubavému naturelu Jindřicha Malátka. Podobnými proklamacemi argumentoval v diskusích s investory a s pochopením pro vyprázdněnost dobového jazyka dokázal prosazovat světovou architekturu.

Při kompozici náměstí neusilovali Fišer, Eisenreich a Malátek – na rozdíl od kolegů z pardubického Stavoprojektu – o utvoření pohledových dominant pro dálkové panoramatické pohledy. Tuto tendenci vnímali jako nesprávnou, jdoucí proti žádoucímu utvoření „úplného a harmonického pocitu náměstí“. Připravili několik jeho variant. Vždy v nich kromě tranzitní ústředny uvažovali o výstavbě hotelu s konferenčním sálem jako o řešení dlouhodobě palčivé potřeby města. Počítali i s parkovacími plochami, bytovkami, kinem a obchodní galerií.

Polemizovali přitom se starší koncepcí Miloše Návesníka (1968), když na místo jihovýchodně od křižovatky se Sukovou třídou, Návesníkem doporučené ke stavbě opery a kulturního domu, sebevědomě umístili právě tranzitní ústřednu. Sledovali tím několik účinků. Předně šlo o praktické řešení, na daném staveništi se křížily inženýrské sítě. Nadto byla tranzitní ústředna stavbou reálně plánovanou, zatímco kulturní objekt byl hudbou vzdálené budoucnosti. Především ale umístění ústředny do klíčového prostoru náměstí mělo odrážet proměnu společnosti: „jestliže dříve byly ideovým znakem měst kostely, dnes to jsou právě budovy pro řízení a mezi nimi zejména spojové objekty, které musí převzít funkci kostelů v ideové oblasti a stát se semiotickým znakem naší doby,“ tvrdil Jindřich Malátek, filozofující člen autorského týmu. 

Samotnou ústřednu navrhli jako high-tech stavbu ve dvou podobách. První varianta měla formu srostlice kubusů a šestibokých hranolů spojených příhradovou konstrukcí a vynášených téměř po pragerovsku do vzduchu. Šlo o cvičení blížící se svým radikálním pojetím utopické architektuře až abstraktního charakteru. Realizaci bližší byl návrh střízlivější návrh komponovaný z několika kvádrů. Oběma návrhům je vlastní řada styčných prvků s dalšími soudobými realizacemi autorů (typická jsou kupříkladu šestiboká okna na kovovém plášti).

Radikalita návrhu ústředny i šíře konceptu zdaleka přesahovala možnosti investora. Nadto došlo na podzim 1976 k finálnímu určení staveniště v severnější poloze bližší břehu Labe, stále ovšem při vědomí významu zamýšlené ústředny pro náměstí. Realizovaná podoba je ale jinou kapitolou. Návrhy týmu Fišer – Eisenreich – Malátek pro Pardubice i s odstupem půlstoletí podněcují představivost: jak by asi stavby v případě realizace přežily nedávnou vlnu obrazoborectví, jíž padla v plen řada monumentů socialistické éry? A především: nabízí zástavba dnešního Masarykova náměstí, tváří v tvář systematickému uvažování autorů o urbanistických souvislostech zadané ústředny, srovnatelnou kvalitu?

JI