Pardubická radnice je nejvýznamnější stavbou, která ve městě na sklonku 19. století vznikla. Místní obec čelila rozporu mezi nutností odbavování přibývající úřední agendy a nedostatku prostor ve staré barokní radnici v severní frontě Pernštýnského náměstí. Rada města v roce 1888 vážně uvažovala o její demolici a nahrazením novostavbou pro potřeby městského úřadu i dalších institucí. Přestože byl záměr „shledán téměř se všech stran za potřebný“, nakonec z něj kvůli nezájmu státu o stěhování okresního soudu, pro nějž obec nabízela v uvažovaném objektu prostory, sešlo.

K překvapení místních politiků se zanedlouho jiný státní úřad ze zámku stěhoval: okresní hejtmanství na prahu devadesátých let přesunulo své úřadovny do monumentální novostavby občanské záložny. „Následkem toho uznala městská rada [...] za svou povinnost učiniti také u c. k. ministerstva práv a financí dotaz, zda by také přesídlení c. k. okr. soudu a berního úřadu do města dovoleno bylo,“ a po kladné odpovědi zahájila v roce 1891 přípravu objektu. Městský inženýr Karel Kotten prozkoumal potřeby všech úřadů a dalších korporací. Navrhl zvětšit zamýšlené staveniště na místě radnice o sousední objekty a domy na Wernerově nábřeží. Rozpočet vypočetl na 140 000 zl. Obec Kottenovy vývody 27. února 1892 schválila. Zastupitelé měli několik důvodů: předně město významu Pardubic potřebovalo reprezentativní sídlo obce. Nadto měla novostavba přispět k oživení historického jádra města a poskytnout důstojné zázemí městským organizacím. Podle propočtů obce dávala stavba i ekonomický smysl, potřebnou půjčku chtěli radní hradit z budoucích výnosů nájmu od státních úřadů.

Vzápětí Kotten připravil soutěž na dodání návrhů s termínem obeslání v polovině dubna 1892. Zadání předepisovalo užití renesančního slohu. Hlavní fasáda na Pernštýnském náměstí měla být „důstojná, přiměřená, odpovídající zevnějškem svému účelu,“ průčelí na Wernerově nábřeží „vynikejž lahodou, avšak jednoduchostí forem architektonických.“ Největší pozornost měli soutěžící věnovat řešení interiérů, určených pro kanceláře městského úřadu a samosprávy, okresní soud se separacemi, berní správu, městskou spořitelnu, městskou policii s celami, muzeum a měšťanskou besedu. Jednotliví uživatelé přitom měli v řadě případů protikladné požadavky.

S náročnou úlohou se podle poroty nejlépe vyrovnal pražský architekt Jan Vejrych. Zakázku získal jako osvědčený stavitel radnic: měl za sebou návrhy pro Vamberk (1880), Josefov (1881–1883), Jilemnici (1884) a Kolín (1886). Jeho finální projekt i přes překročení původně uvažovaného rozpočtu zastupitelstvo schválilo. Po soutěži na zhotovitele (září 1892) a demolici k zániku určených objektů (od října 1892) se stavby ujali pardubičtí stavitelé Václav Kašpar a Antonín Manych, kteří radnici za Kottenova dozoru do podzimu 1894 provedli.

Vejrych do mírně lichoběžné, výrazně svažité parcely vetkl čtyřkřídlou podsklepenou trojpodlažní budovu kolem centrálního nádvoří, do nějž vystupuje polygonálně zakončené hlavní schodiště. Dvoumetrový výškový rozdíl vyřešil autor umným vertikálním odstupňováním příčných křídel. 

Stavba se vůči okolí obrací dvěma tvářemi, jež Vejrych pojal „v české renaissanci“. Patnáctiosému hlavnímu průčelí dominuje dvojice jednoosých věžových rizalitů završených polygonálními střechami s lucernami. Pohledově rozrušují mohutný objem radničního bloku. Nadto také věžové rizality svazují střední část radnice, jejíž působivost posiluje zvýšená sedlová střecha se zdobným zábradlím v hřebeni. Středovou osu zdůrazňuje štít završený plechovou figurou rytíře, podle místní tradice Vojtěcha z Pernštejna. Přízemí je pojednané bosáží, na kterou původně v horních patrech navazovalo jemnější iluzivní kvádrování a ornamentální sgrafito mezi okny třetího podlaží. Siluetu objektu obohacovaly vázy na atikové zdi. Nejreprezentativnější prostory ve střední části prvního patra se na náměstí obracejí obloukovými okny svázanými arkádou, nad jejiž sloupy stojí čtveřice freskových personifikací hodnot občanské společnosti (nezištnosti, poctivosti, občanské statečnosti a svornosti) od Vejrychova osvědčeného spolupracovníka Karla Ludvíka Klusáčka. Výzdobu doplňují v nikách věží reliéfy ztělesňující zástupce českých stavů 16. století, kteří v pojetí českých vlastenců zosobňovali žádoucí ctnosti.

Dvoupatrové třináctiosé průčelí zadního domu obráceného na Wernerovo nábřeží základní strukturu sdílí s fasádou na náměstí. Ani zde nechybí mělké rizality, tentokrát završené štítem. Na bosáž přízemí navazuje pásová rustika v patře. Jako nejvýraznější prvek bohaté sgrafitové výzdoby působí postavy podle Alšových kartonů. Lemují okna ve druhém patře a v souladu s určením objektu pro Měšťanskou besedu zosobňují tanec, recitaci, hudbu a „kultus města Pardubic zvlášť a pěstění vkusu vůbec“.

Nemalou pozornost věnovala obec vybavování interiérů. Vejrych je řešil převážně jako dvojtrakty, čímž dosáhl dobrého osvětlení. Objednavatelé s architektem diskutovali, vzhledem k opětovnému překračování již tak vysokých nákladů, zejména pojetí výzdoby reprezentativních sálů. Jeden měl sloužit zastupitelstvu a dva kulturním potřebám Měšťanské besedy. Nakonec se prosadil názor Vejrycha. Vyjádřil naději, že zastupitelstvo, „jež, plně jsouc sobě vědomo vznešeného úkolu, radnice jakožto první representativní budovy v městě, již tak vysoký náklad stavební povolilo, nebude ani v tomto případě spořiti aneb s provedením maleb odkládati, neboť odložiti znamená ve případech podobných téměř vždycky odložiti na vždy.“ Výzdoba se soustředila do jednacího sálu zastupitelstva, kam Vejrych navrhoval umístit fresky scénu vítání krále Vladislava Vilémem z Pernštejna a měšťany roku 1497 a znázornění úspěšné obrany města během švédského obléhání (1645). Návrh obec odmítla, pro nedostatek peněz nemohla nákladnou fresku uskutečnit. Místo toho se výzdoby chopil Klusáček, jenž vytvořil obecnější vlastenecké alegorie Vlasti a Obce bez místního akcentu. Ten zastupovaly atributy nejvýznamnějších pardubických živností.

Stavba, jež vyšla nakonec na bezmála 160 000 zl, budila již od svého vzniku kontroverze. Kritici ji napadali zejména kvůli demolici barokní radnice. Novostavba se ve své době stala všeobecně známým příkladem nežádoucího přístupu k památkám. Kulturní veřejnost nelibě vnímala i změnu panoramatu. Novostavbu jako „nezajímavou, šablonovitou stavbu zcela obyčejné povahy“ ostře odsuzoval přední rakouský památkář Max Dvořák, stoupenci moderního stavitelství naopak „široce pojatou effektní radnici“ v Pardubicích s jejím „bodrým, rázovitým profilem“ chápala jako doklad Vejrychovy následováníhodné píle.

Do autorova díla pardubická radnice skvěle zapadá. Vejrychův životopisec Jan Uhlík si povšimnul souvislosti řešení hlavního průčelí s jeho staršími návrhy pro radnici v Jilemnici, odkud si vypůjčil základní kompozici dvouvěžového průčelí se středovou arkádovou lodžie, a z lázeňského domu v Lázních Bělohrad, kde koření řešení atikové zdi, vejrychovské je i zastřešení průčelních věží. Ve svém architektonickém slovníku Vejrych běžně užíval i štíty (v Čechách např. na kladenské radnici nebo v Lázních Bělohrad). Autorovu dílu vlastní jsou i pečlivě provedené uměleckořemeslné detaily, jako třeba dekorativní zábradlí nebo postavy plechových rytířů, které Vejrych zopakoval i na radnicích v Kladně a Kolíně.

Nejbližší analogií v architektově tvorbě je však Národní dům v Mariboru v dnešním Slovinsku, tehdy Marburgu na Drávě, druhém největším městu Štýrska. Vejrych jej navrhoval souběžně s projektem pardubické radnice na jaře 1892. Obě stavby, dnes pečlivě opravené, jsou projevem sebevědomí národního společenství čelícího ohrožení ze strany německojazyčné většiny. Ukazuje se, že Vejrychův slovník „české renesance“ mohl bez podstatnějších změn stejně dobře sloužit i dalšímu slovanskému etniku.  

JI