Bratři Egon a Karel Winternitzovi, stavebníci válcových mlýnů, pocházeli z rodinného statku v Nemošicích, který jejich otec Jacob zakoupil v sedmdesátých letech 19. století. Vyrostli zde v početné rodině společně s osmi dalšími sourozenci. Hlásili se k židovskému vyznání a postupně získali významnou pozici v rámci místní komunity, což potvrzuje zvolení Jacoba Winternitze v roce 1897 starostou židovské náboženské obce. Na svého otce pak navázal Karel, který do této funkce nastoupil roku 1929 a vykonával ji až do svého transportu do koncentračního tábora. Z rodiny přežily pouze děti Egona Winternitze, které ještě před rokem 1938 emigrovaly do zahraničí.

Sourozenci Winternitzovi měli velmi podnikavého ducha. Prozíravě se totiž rozhodli v roce 1910 koupit mlýn Valcha, který stál na Městské řece na rohu dnešních ulic Sukova a Pernerova. Po zasypání řeky ztratil objekt svůj význam, a bratři tak jako náhradu směnili s městem pozemky na pravém břehu Chrudimky. Využili situace, kdy po regulaci vodních toků v centru města došlo ke zrušení většiny mlýnů, a oslovili místní úspěšnou továrnu na mlýnské stroje Josefa Prokopa, synové, známou v té době i za oceánem. Firma byla schopna dodat nejen vybavení (deset válcových stolic, Francisova turbína), ale celý projekt také navrhnout a realizovat, což dokládají desítky mlýnů postavených v českých zemích i v zahraničí. V červnu roku 1910 stavebníci předložili plány na stavbu válcových automatických mlýnů a městská rada je schválila. Nakonec se bratři Winternitzovi rozhodli, že finální architektonické pojetí svěří jednomu z nejvýraznějších představitelů mladé generace architektů – Josefu Gočárovi. Ten už měl s průmyslovými stavbami zkušenosti (vodojem v Lázních Bohdaneč) a zároveň pocházel z nedalekého Semína. Do Pardubic ho přivedl kontakt s rodinou i vazba na jeho manželku Marii, rozenou Chladovou, dceru místního zámeckého sládka. Stavbu první etapy mlýnů podle Gočárova upraveného plánu dokončila Prokopova továrna v létě roku 1911 a kolaudace se konala 24. srpna 1911.

Původní návrh z projekční kanceláře místní továrny patřící pardubickému starostovi Josefu Prokopovi obsahoval třípatrovou obdélnou stavbu s půlobloukovými okny, konzolovou korunní římsou a výraznou atikou. Obdobně projektant řešil také přidruženou, o patro vyšší hmotu objektu s prázdnými poli fasády rozdělenými lizénami. Až neoklasicistní vyznění průmyslové stavby zapadalo do firemní produkce i dobové průměrné industriální architektury na našem území. Když k projektu přistoupil Josef Gočár, musel již základní hmotové řešení respektovat a dostal na starosti především dekorativní pojetí fasády. Opět však prokázal svou genialitu, když citací současných forem průmyslové architektury a historických vzorů vytvořil jedinečný projekt.

Jedním z inspiračních zdrojů bylo hagenské krematorium od Petera Behrense dokončené v roce 1907, v němž autor využil geometrické motivy inspirované protorenesančním tvaroslovím. Ty Gočár použil jako omítané partie na jinak režné fasádě automatických mlýnů. Další inspirační zdroje našel architekt v místní historické renesanční architektuře z doby pánů z Pernštejna. Domy s obloučkovými štíty a atikami s vlaštovčími ocasy se promítly do hlavního rozeklaného štítu jižního průčelí a především do cimbuří, jímž dekoroval i pozdější přístavby. Hlavní hmotu objektu dotvořil červeným režným zdivem, které odkazovalo jak k industriální architektuře, tak k dobové holandské moderně, určující pro Gočárovu tvorbu až do poloviny 20. let 20. století. Monumentálnost hlavního průčelí podtrhl užitím vysokých omítaných pilastrů, nesoucích zděný nápis „Bratři Winternitzové“.

Původní stavba mlýna spočívala v samostatné budově mlýnice, laboratořích pro zkoumání kvality surovin s dílnami a domku na turbínu umístěném těsně před jižním průčelím budovy. Interiér mlýnů byl rozdělen v souladu s technologickou logikou výroby do čtyř hlavních traktů: severní část tvořilo silo, na které navazovala čistírna v centrální části budovy, zatímco na jihu byla umístěna samostatná mlýnice. Celý provoz byl rozčleněn do tří pater nesených dřevěnými trámy.

V roce 1915 rozšířili stavebníci severní část sila, která se měla stát novým nárožím plánované ulice. Nejvýrazněji do podoby mlýnů zasáhl požár, jenž vypukl 20. června 1919. Po této události dokázali stavebníci mlýn velmi rychle obnovit; opět se na tom podílela firma Josefa Prokopa synové, architekt Josef Gočár a nově také pražský stavitel Jindřich Pollert. V této fázi šlo především o rekonstrukci zničeného zařízení, přístavbu čtvrtého patra a výstavbu vodárenské věže s cimbuřím ve tvaru vlaštovčích ocasů, kterou Gočár umístil nad západní část čistírny. Součástí nového vybavení bylo také sprinklerovo samo hasicí zařízení, které mělo zabránit opakování podobně rozsáhlého požáru. Kolaudace přístaveb proběhla 5. listopadu 1921.

Ve 20. letech pokračovali stavebníci v rozšiřování areálu a zadali svým osvědčeným spolupracovníkům výstavbu nového sila, situovaného severovýchodně souběžně s původní budovou. Gočár jej navrhl o patro vyšší než původní mlýnici a zakončil ho motivem atiky ve tvaru cimbuří z vlaštovčích ocasů. Stejný motiv uplatnil i na prampouchovém mostku, který propojoval novostavbu s původním objektem v úrovni čtvrtého podlaží. Kolaudace dalších přístaveb následovala v květnu roku 1924. Do roku 1926 si rostoucí provoz vyžádal další úpravy, především vnitřních prostor.

V roce 1937 zakoupila firmu od Karla Winternitze (jeho bratr zemřel v roce 1932) pražská akciová společnost Centrofarina, která areál začala spravovat pod názvem Automatické mlýny. Po roce 1948 byla společnost začleněna do národního podniku Mlýny a těstárny. Na dohled nad pietními úpravami severního sila se podílel také Gočárův syn Jiří. Většina pozdějších přístaveb však historické hodnotě areálu příliš neprospěla.

Areál prošel v letech 2020 až 2023 rozsáhlou revitalizací. Byly odstraněny mladší nánosy a vznikly nové budovy – například polytechnické dílny známé dnes jako Sféra podle návrhu Jana Šépky, které odvážně reagují na Gočárovu architekturu. Původní budova mlýnů je dnes majetkem Pardubického kraje a sídlí v ní Gočárova galerie, zatímco silo patří Nadaci Automatické mlýny. V další etapě se připravuje rozšíření depozitářů a kanceláří galerie a dokončení náměstí obytnými domy, které vzniklo ve středu areálu. 

MB