František Albert Libra patří v dějinách české moderní architektury mezi nejčinorodější tvůrce meziválečného období. Četnost a rozmanitost jeho realizovaných staveb, soutěžních projektů, urbanistických plánů, ale i návrhů výstavních instalací a expozic, grafických prací a teoretické činnosti svědčí o Librově tvůrčí mnohostrannosti.

František Albert Libra se narodil 8. dubna 1891 v Českém Herálci na Vysočině (dnes Herálec pod Žákovou horou). Po absolutoriu německé reálky v Jihlavě roku 1910 Libra nastoupil na Českou vysokou školu technickou v Praze, kde získal tradiční školení profesorů Jana Kouly, Josefa Fanty, Adolfa Liebschera aj. V roce 1913 pak přešel na Německou vysokou technickou školu tamtéž. Jeho studium však přerušila první světová válka, během níž byl Libra odveden; od roku 1916 pobýval v Rakousku ve Wiener Neustadt a později byl převelen na rumunskou frontu. Studia dokončil až po válce v roce 1921 vykonáním druhé státní zkoušky.

V mládí Libra neměl mnoho příležitostí k vykonání studijních nebo pracovních cest do zahraničí. První takový výjezd absolvoval až v roce 1925, kdy navštívil Francii. Setkání se zahraničními tvůrci se mu nicméně poštěstilo již předcházejícího roku, kdy v Praze probíhal slavný cyklus přednášek, jehož se účastnily přední osobnosti tehdejšího uměleckého a architektonického dění Le Corbusier, Amédée Ozenfant, J. J. P. Oud, Walter Gropius, Adolf Loos ad.

Dráhu samostatného architekta František Albert Libra nastoupil na podzim 1921. Svou první kancelář sdílel s Kotěrovým žákem Josefem Karlem Říhou v Praze-Vinohradech (na žádném společném projektu nicméně nepracovali). Přestože jeho formální autorský rukopis ovlivnily takřka všechny meziválečné styly (národní styl, dekorativismus či purismus), typickou polohou jeho díla se stal funkcionalismus prostoupený tradicionalistickými prvky, které jako by prozrazovaly Librovu náklonnost ke klasicismu a principům tvorby Otto Wagnera.

Mezi jeho nejčastější architektonické úkoly patřily návrhy spořitelních budov, na jejichž fasádách s oblibou uplatňoval ušlechtilé kamenné obklady, které měly v zákazníkovi vzbuzovat pocit stálé, spolehlivé a solidní instituce. Typologii spořitelen se věnoval také ve své teoretické činnosti, která však v porovnání s jeho architektonickým dílem stála spíše na okraji jeho zájmu. Zmiňme zde například články „Několik poznámek k půdorysnému řešení spořitelních budov“ (Stavba, 1934–1935) či „Problém stavby peněžních ústavů“ (Architektura, 1941). Věhlas Librovi přinesla zejména realizace v té době největší funkcionalistické stavby v Československu – Masarykova sanatoria pro léčbu TBC ve Vyšných Hágách –, kterou navrhl s Jiřím Kanem v roce 1932. Až na tuto slovenskou realizaci a Dům energetiky v Ostravě ze závěru jeho tvorby (1954) se všechny jeho projekty týkaly Prahy a menších venkovských měst na území Čech. Mezi těmito mimopražskými lokalitami vyniká Rakovník, pro nějž Libra v průběhu dvacátých a třicátých let vytvořil celou řadu projektů (škola, spořitelna, koupaliště, urnový háj, regulace města aj.).

Po druhé světové válce a zejména v období tzv. dvouletky v letech 1947–1948 se Libra zaměřil na projekty sociálních a zdravotnických zařízení (jeslí, lázní, závodních jídelen, ordinací, ad.), průmyslových staveb a obytných domků (většinou v dělnických koloniích). Po únoru 1948, kdy se jediným oficiálně uznávaným uměleckým stylem v Československu stal socialistický realismus, nezbývalo ani Librovi nic jiného než se mu přizpůsobit. Jak však dokládá jedna z jeho posledních realizací – správní budova Energovodu v Praze (1953), na níž spolupracoval s Jiřím Jakubem –, architekt si s požadovaným historizujícím výrazem budovy obratně poradil a v maximální možné míře navázal na oblíbenou wagneriánskou tradici, aniž se omezil na schematické uplatňování bezduché ideologické dekorace.

V meziválečné době se Libra hojně účastnil také spolkového života. Byl členem Klubu architektů, Svazu československého díla, Svazu československých výtvarných umělců, Svazu architektů ČSR, ale také památkově ochranářského Klubu Za starou Prahu, pod jehož vlivem při projektování vždy dbal na urbanistický kontext místa. Jako milovník hudby a nadšený violoncellista byl rovněž členem hudebního odboru Umělecké besedy, Spolku pro moderní hudbu a Českého spolku pro komorní hudbu. Velkou zálibu měl v automobilismu, jak dokládá jeho členství v Autoklubu Republiky československé, pro nějž v letech 1936–1937 navrhl nový znak.

František Albert Libra zemřel v červnu roku 1958, když po několikaleté léčbě podlehl zhoubnému nádoru ledviny.

AŠ