Sklářský výtvarník a designer. Věnoval se lisovanému, hutnímu i broušenému sklu.  

Vyučil se malířem skla na odborné škole sklářské v Novém Boru (1951–1953), poté studoval na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě (1953–1956), kde se seznámil s nově vznikajícím oborem taveného skla, a ve sklářském ateliéru profesora Karla Štipla a docenta Václava Plátka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1962–1967). V roce 1962 nastoupil jako výtvarník technicko-výtvarného střediska Sklo Union Teplice, kde zůstal do roku 1967, kdy odešel do Ústředí uměleckých řemesel ve Škrdlovicích. Zde působil deset let jako výtvarník a věnoval se návrhům hutního skla vyráběného v menších sériích. Od roku 1977 měl svobodné povolání a ve svém ateliéru ve Žďáře nad Sázavou se zabýval především brusem tvarovaným uměleckým sklem. 

Víznerovy minimalistické návrhy mís, talířů a váz vycházely z jednoduchých tvarů válce, koule a kvádru. Dokonalé geometrické formy vytvářel z velkých kusů skla, kterým dával konečnou podobu pomocí ručního nářadí.  

Od počátku 70. let 20. století vytvořil několik pozoruhodných realizací pro architekturu. Patří mezi ně např. skleněné obklady stanic pražského metra Karlovo náměstí (1981) a Jinonice (1985), svítidla pro pražské Kongresové centrum (1980), Novou scénu Národního divadla (1982) nebo Parlament České republiky (1989). Na řadě staveb se podílel uměleckou výzdobou v podobě vitráží, takovým příkladem je Dům umění v Opavě (1974), kulturní dům v Novém Městě na Moravě (1975) a Česká státní spořitelna v Jihlavě (1982). V Havlíčkově Brodě realizoval skleněnou stěnu v zasedací místnosti České státní pojišťovny (1983). (HB-1963), která se bohužel do dnešních dnů nedochovala. 

Byl členem Klubu výtvarných umělců Horácka a jeho dílo je zastoupeno ve světových (Louvre v Paříži, Metropolitan Museum of Art v New Yorku, Victoria and Albert Museum v Londýně, Museum of Modern Art v Sapporu) i našich (Národní galerie v Praze, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Moravská galerie v Brně) veřejných i soukromých sbírkách. 

Aleš Veselý, 2025