Hanuš Folkmann byl umělcem širokého rozhledu, čerpajícím z možností umělecky propojené Evropy přelomu 19. a 20. století. Jeho působení souviselo s rodinným prostředím – tím, ve kterém vyrostl, i tím, do nějž se později přiženil. Sochařem byl už jeho otec Alois Folkmann. Jeho manželka Božena, rozená Birnbaumová, byla neteří sochaře Bohuslava Schnircha a sestrou historika umění Vojtěcha Birnbauma. 

Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Václava Myslbeka, jemuž pomáhal při dokončovacích pracích na pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. Po roce 1900 pokračoval ve studiu v Mnichově a Paříži, pracoval a vystavoval ve Frankfurtu nad Mohanem, Berlíně a Vídni.  

Po návratu do Prahy se věnoval sochařství dekorativnímu, funerálnímu, ale také figurálnímu a portrétnímu, zejména v bronzu a kameni. Se svým otcem spolupracoval na výzdobě budovy Wilsonova nádraží v Praze. Spolu s malířem a loutkařem Otou Bubeníčkem, sochařem a medailérem Ladislavem Šalounem a dalšími umělci a s pedagogy z učitelského spolku Umělecká výchova založil na pražských Vinohradech loutkové divadlo, jehož cílem byla estetická výchova dětí. Provozoval také Folkmannovo divadélko v obchodním domě ve Vodičkově ulici a ilustroval několik dětských knih. 

Pedagogický talent uplatnil později také jako profesor modelování na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického, pro studenty pořádal studijní cesty i každoroční výstavy. 

Jeho jediná realizace v Havlíčkově Brodě, pískovcové sousoší Dobývání brambor, vznikla pro budovu Výzkumného ústavu bramborářského pražského architekta a táborského rodáka Theodora Petříka.

Zuzana Trnková, 2025