Miroslav Řepa se narodil 24. února 1930 v Pardubicích do rodiny významného architekta Karla Řepy. V Pardubicích absolvoval reálné gymnázium, které úspěšně zakončil maturitní zkouškou. Ačkoliv původně nezamýšlel sledovat šlépěje svého otce a chtěl se vydat na diplomatickou dráhu nebo studovat hotelovou školu ve švýcarském Lausanne. Uzavření hranic Československa v roce 1948 mu tento záměr znemožnilo. V roce 1949 nastoupil Miroslav Řepa na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v Praze, dnešní ČVUT, kterou dokončil v roce 1953. Poznal především praktické stavařské postupy a technologie. Díky působení profesora Josefa Kittricha a Jaroslava Čermáka nebyl nucen pracovat v duchu socialistického realismu a mohl studovat v relativní tvůrčí svobodě. Rok po studiu působil jako pomocný projektant ve Vojenském projektovém ústavu v Pardubicích.

Teprve po dokončení praktického studia na pražské technice byl přijat na Akademii výtvarných umění, do architektonického ateliéru profesora Jaroslava Fragnera. Během studia se musel z finančních důvodů zapojit do spolupráce s významnými architektonickými ateliéry a zpracovávat pro ně podklady k architektonickým soutěžím. Takto působil v ateliéru Oldřicha Stefana, Jiřího Gočára nebo Jiřího Krohy, kde získal mnoho zkušeností i v rámci architektonických soutěží. 

V roce 1956, v době studia na Akademii výtvarných umění, získal se svým otcem Karlem Řepou první místo v soutěži na zimní lázně na Olšinkách v Pardubicích (1956–1964). Samotná realizace stavby, kterou zastřešila pardubická pobočka Stavoprojektu, byla časově náročná. Budova městských zimních lázní čerpá z jednoduchosti a účelnosti funkcionalismu. Další úspěšnou soutěží a realizací Karla a Miroslava Řepy se stala dnešní stavba Městského divadla ve Zlíně, tehdejší divadlo pracujících v Gottwaldově (návrh: 1957; realizace 1960–1967). V roce 1961 se přestěhoval do Prahy, kde získal pozici vedoucího investičního útvaru pro rekonstrukce budov Národního divadla a nastínilo se tak budoucí Řepovo směřování ke stavbám ryze kulturního nebo expozičního charakteru. 

Ambiciózní vize jsou patrné i ze soutěžních návrhů na budovu opery na pardubické Sukově třídě (1961) nebo budovy Divadla a rozhlasu v Hradci Králové (1968). Oba návrhy nebyly realizovány pro upřednostnění bytové výstavby. Úspěchem však skončila architektonická soutěž na Československý pavilon pro světovou výstavu EXPO 67 v kanadském Montrealu, kde Miroslav Řepa se spolupracovníkem Vladimírem Pýchou uspěli v konkurenci 92 přijatých návrhů. Řepa se zúčastnil i světové výstavy EXPO v Ósace v roce 1970, ve funkci technického ředitele EXPO 92 ve španělské Seville a jako člen poradního týmu figuroval při všech dalších světových výstavách až do roku 2021. 

Ještě ke konci 60. let začal spolupracovat s architektem Lubomírem Drimlem. V Pardubicích konkrétně společně pracovali na projektu Československé státní spořitelny na Palackého třídě (1968–1975) nebo později v 80. letech na novostavbě hotelu Labe (1980–1985). Miroslav Řepa v těchto, ale i následujících projektech figuroval zejména jako architekt interiérů, kterým se věnoval i v průběhu 80. a 90. let. 

Nad rámec architektonických aktivit se Miroslav Řepa několikrát věnoval i práci kurátora. Poprvé ho v roce 1992 s požadavkem o maximální zpřístupnění Pražského hradu veřejnosti oslovil bývalý prezident Václav Havel. Řepa tak na Pražském hradě zrealizoval výstavu Josipa Plečnika (1996) nebo slavnou přehlídku Deset století architektury (2001). 

EJ