Společně se stavbou na protějším břehu Sázavy č. p. 9 (HB-9) se nájemní dům manželů Peychlových stal součástí prvních realizací nově regulované čtvrti města. Území vytyčené na obou březích řeky nabízelo exkluzivní parcely s přímým výhledem na vodní tok a v těsném kontaktu s historickým jádrem města, čímž se stávalo prestižní adresou.

MUDr. Ladislav Peychl zakoupil rohový pozemek v blízkosti svého tehdejšího bydliště (č. p. 1), kde byl v podnájmu u JUDr. Neuerna, někdejšího starosty města (abdikoval 1935), a kde měl do roku 1953 svou ordinaci. 

Návrh nájemního domu svěřil Oldřichu Liskovi, absolventu drážďanské uměleckoprůmyslové školy, jehož kancelář patřila ve 20. – 50. letech 20. století mezi nejvýznamnější projekční instituce severovýchodních Čech. Projekt pro manžele Peychlovy patří k jeho posledním předválečným realizacím.

Liska koncipoval dům jako dvoupatrový blok pravoúhlého půdorysu, jehož hladké průčelí je oživeno vertikálním rizalitem. Ten vystupuje od úrovně prvního patra, je rozčleněn třemi pásy oken a ústí do asymetricky pojaté střechy. Vertikalita rizalitu se tak stává protiváhou horizontálních linií a udává domu na nábřeží charakteristickou siluetu. 

Architekt, v intencích funkcionalistické architektury, jejímž byl zastáncem, kladl důraz na kvalitu obytného prostředí – na dostatek denního světla, velkorysé proporce i osvědčené funkční dispozice. Jihozápadně orientované byty získaly výjimečný prvek: jídelnu umístěnou v rizalitu s pásovými okny, odkud se otevíral přímý pohled na řeku. 

Realizace Liskovy vize neprobíhala jednoduše. Původní projekt z července 1938 narážel na limity regulačního plánu. Prof. Ing. Dr. Adolf Liebscher ve svém posudku z 25. 6. 1938 zdůraznil, že hloubka zastavění nesmí překročit 11 metrů, aby byla zajištěna dostatečná šířka dvorů. Liskovi se však tento parametr kvůli půdorysné koncepci nepodařilo dodržet. Úpravy, které následovaly, narušily původně přísně symetrickou fasádu a nově „rozpohybovaná“ okenní kompozice oslabila čistotu původního návrhu. 

Dům zkolaudovaný 30. října 1939 přesto poskytoval komfortní byty o dvou pokojích, koupelně, spíži, pokoji pro služebnou a malém balkonu či lodžii. V interiéru se uplatnilo prostorné schodiště se subtilním zábradlím, jediný prvek z původní výbavy, který se dochoval do dnešní doby. Fasáda zůstala od dokončení nezměněna a spolu s hmotovým řešením dokládá Liskovo hledání rovnováhy mezi funkcionalistickou ideou a požadavky regulační kázně.

Dům na Kalinově nábřeží se tak stal nejen výrazným dokladem předválečné bytové kultury v Německém (Havlíčkově) Brodě, ale i záznamem kompromisu mezi vizí architekta a přísnými regulativy, které určovaly podobu nově vznikající čtvrti.