Život a dílo sochaře Romana Podrázského ukazují paradox uměleckého studia a působení v době komunistické totality. V některých případech se obojí podařilo uskutečňovat i osobnostem, které s tehdejším režimem zásadně neuzavíraly kompromisy. Přibyslavský sochař pocházející z věřící rodiny soukromého živnostníka původně možnost studovat vůbec neměl dostat. Po opakovaných pokusech byl nicméně přijat nejprve na uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor nástěnná malba v architektuře, a poté i na Akademii výtvarných umění. Obor sochařství vystudoval u Jiřího Bradáčka a Karla Hladíka.  

Dokončení studií však neznamenalo konečnou jistotu uměleckého uplatnění. Vzhledem k tomu, že odmítl vstoupit do státní organizace Svazu československých výtvarných umělců, měl obtíže se získáním sochařských zakázek. Část děl realizoval pod jménem svých uměleckých přátel. Když se po jistém zlepšení v době pražského jara během následné normalizace situace opět zhoršila, byl nucen opustit pražské bydliště a ateliér a vrátit se s rodinou zpět na Vysočinu.  

Po roce 1989 se sochařské tvorbě věnoval o to intenzivněji. Nejrozsáhlejší realizace věnoval památce obětí totalitní zvůle (křížová cesta a malby v kapli meditační zahrady Luboše Hrušky v Doudlevcích u Plzně, křížová cesta na památku vězňů uranových dolů na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku u kostela v Jáchymově, památník faráře Josefa Toufara Ecce homo v Číhošti).  

Řadu děl vytvořil pro Přibyslav, v níž po sametové revoluci působil také jako starosta. V této funkci podporoval městské muzeum, archeologický výzkum městských a příměstských lokalit, zdejší divadelní soubory i městský časopis, věnovaný historii, kultuře a ekologii. Ačkoli jeho díla nepatří k umělecky nejvýraznějším, je zajímavou a úctyhodnou osobností, ilustrující české a československé dějiny i dějiny umění 20. století.

Zuzana Trnková, 2025