Na jaře roku 1979 byla u řeky Sázavy, v těsné blízkosti nově zbudovaného mostu silnice první třídy I/38 otevřena novostavba havlíčkobrodského střediska národního podniku Geodézie Pardubice, které dosud sídlilo v budově Rolnického domu (HB-397) poblíž vlakového nádraží. Jednoduchá budova, vystavěná zčásti brigádnicky zaměstnanci střediska, měla pro svou dobu typickou fasádu z boletických panelů. Hlavní vstup směřoval stejně jako dnes do ulice Na Pískách, byl ale situován při nároží směrem k řece. 

Prostor vstupu vymezovala plastika z armovaného betonu. Dílo vzniklo v rámci zákonné povinnosti vyčlenit určitou část rozpočtu na stavbu pro její uměleckou výzdobu. Umění tak mělo vstupovat do veřejného prostoru a kultivovat životní prostředí občana socialistického Československa. 

V tomto případě se jednalo o horizontálně koncipovaný objekt, členěný hlubokým reliéfem překrývajících se křivek, připomínajícím vlnění vody. Proporce plastiky odpovídaly původně drobnějšímu měřítku budovy i jednoduššímu přírodnímu terénu směrem od úřadu k řece. 

Později se prostorová situace změnila. V 90. letech 20. století byla budova geodézie rozšířena směrem k ulici Humpolecká a přístavba zahrnovala i nový hlavní vchod, čímž se plastika ocitla na méně významném konci objektu. Po roce 2000 došlo k úpravám terénu v těsném okolí plastiky a k výstavbě nedaleké náplavky a cyklostezky, které potlačily vizuální komunikaci díla s řekou. Následkem všech těchto změn byla jak disproporce velikosti plastiky vůči budově geodézie, tak její upozadění v celkovém kontextu místa.

Plastika je nenápadná i v souvislostech tvorby autora, přibyslavského rodáka Romana Podrázského (1943–2001). Jeho pozdější a výraznější figurální práce z kamene i kovu zpracovávají často náboženské téma či námět politického pronásledování v době komunistického režimu, jehož byl odpůrcem. Havlíčkobrodská plastika, která vznikla v době socialistického Československa tak byla jednou z mála oficiálních zakázek, které mohl realizovat. Reflexe místa, na němž se novostavba geodézie nacházela, nabízela autorovi objektu motiv vlny jako harmonické, uměřené i výtvarně zajímavé téma, které umožňovalo vyhnout se politickému obsahu díla.