Jeden z nejvýraznějších českých představitelů meziválečné avantgardy, sochař Vincenc Makovský, maturoval v roce 1918 na reálce ve svém rodném městě. Toužil stát se malířem a v roce 1919 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Nejprve navštěvoval malířské ateliéry, rozhodující vliv na jeho pozdější směřování však měl přestup do sochařského ateliéru Jana Štursy, po jehož smrti dokončil svá studia v roce 1926 u profesora Bohumila Kafky.

Vedle vlastní tvorby spojil svůj profesní život s pedagogickou činností, ve válečných letech 1939–1945 se podílel na vzniku Školy umění ve Zlíně. V roce 1945 byl jmenován docentem na Vysoké škole technické v Brně a o sedm let později se stal profesorem na AVU v Praze. Byl členem řady výtvarných spolků, kupř. Skupiny surrealistů ČSR. Za svoji tvorbu získal řadu ocenění a v roce 1958 byl jmenován národním umělcem.

Závěrečná práce na AVU v Praze mu vynesla stipendium francouzské vlády. V Paříži, kde mezi lety 1926–1930 pracoval v ateliéru sochaře Antoina Bourdella, se vyrovnával s moderním francouzským sochařstvím, doznívajícím kubismem i dobovým civilismem. Osvojil si výrazové prostředky nacházející se na hranici mezi abstrakcí a figurací, např. v dílech Hlava-vejce a Hlava-přilba z let 1926–1927, v nichž se objevují i brutalistní tendence, které dále rozvijí. Vytváří reliéfy z lepenky, obrací se k antisochařským materiálům, plastiky sestavuje z ohnutých drátů či plechů.

Na počátku 30. let, již po návratu do Brna, jeho tvorba reaguje na nejaktuálnější podněty evropského sochařství. Surrealistická díla Dívčí sen (1932–1934) či Žena s vázou (1934) jsou právem řazena k vrcholům jeho tvorby. Od poloviny 30. let, po jeho studijních cestách do Paříže, Moskvy, Leningradu a Londýny, do jeho prací pronikají realistické a neoklasicistní tendence, které vedou k jisté stagnaci tvorby.

Období druhé světové války je spojeno s jeho působením ve Škole umění ve Zlíně. Zde vytvářel konstruktivistické plastiky strojů, a stal tak v podstatě prvním průmyslovým designérem u nás. Ze stejné doby pochází ale také bohatá portrétní tvorba, především postav z české historie – Karel Havlíček Borovský (1938) či Božena Němcová (1939).

V poválečné době se věnoval především monumentální pomníkové tvorbě, které navzdory jisté ideologické vazbě na vládnoucí režim respektovala Makovského snahu propojit architekturu a veřejný prostor hodnotným dílem. Jedním z těchto příkladů je i pomník Aloise Jiráska v Litomyšli, jehož první návrh vytvořil již v roce 1940, samotná realizace však byla válečnými událostmi odsunuta a pomník byl dokončen až v roce 1959.

ZT