První aktivity související s umístěním dnešního areálu psychiatrické léčebny do Německého (Havlíčkova) Brodu spadají do úplného počátku 20. století. Od roku 1901, kdy byl Brod na návrh městské rady zařazen do seznamu léčebných míst a letních sídel, se na radnici zintenzivňovala jednání o možném situování „filiálky zemského ústavu pro choromyslné“ do města. Na počátku těchto snah hrál významnou roli člen zdravotní komise MUDr. Eduard Šubrt, který své kolegy podrobněji seznamoval s příklady fungování takovýchto zařízení v cizině, přičemž jistě neopomenul zdůraznit, jak velké výhody z toho pro město vyplývají.

V roce 1906 proto brodští zastupitelé, vedení již starostou a zemským poslancem MUDr. E. Šubrtem, nenechali bez povšimnutí příležitost v podobě usnesení Sněmu Království českého, které uložilo Zemskému výboru v Praze „pokračovat v přípravných pracích ke zřízení dvou dalších ústavů na venkově a to jednoho na jihovýchodu nebo východu, druhého na severozápadu nebo severu Čech…“ Ač se o umístění ústavů ucházelo 162 (jiné prameny uvádějí optimističtějších 66) českých měst a obcí, zemský výbor na své schůzi 24. 2. 1909 vybral Německý Brod a krátce nato vykoupil od Adolfa Lázničky statek Rozkoš i s přilehlými pozemky, který „skýtal areu ústavní se sklonem k jihu, ve zdravé a lesnaté krajině, s hojností vody, řekou Sázavou, v blízkosti železničního uzlu a místa se středními školami, soudem a politickou správou…“ Město připojilo zdarma další pozemky v okolí i s rybníkem a veřejnými cestami.

Přípravou podrobné stavební koncepce areálu z pohledu nejnovějších trendů a poznatků z psychiatrie a pod supervizí speciálně zřízeného Poradního komitétu pro stavbu nových zemských ústavů pro choromyslné byl pověřen ředitel kosmonoského ústavu MUDr. A. Růžička. Tento živý přípravný stavební ruch byl přerušen první světovou válkou, ale také úbytkem pacientů.

Poválečná doba na původní stavební program navázala. Po „stránce technické, léčebné i administrativní, byl po shlédnutí řady cizozemských, zvláště nejnověji vybudovaných stejnorodých ústavů ustanoven nový poradní sbor za přibrání mimozemských odborníků, jemuž bylo uloženo, aby dřívější stavební program podrobil revisi v uvedeném směru…“ V přípravném týmu byl i pražský architekt Vladimír Wallenfels, který představy odborníků a specialistů v oboru psychiatrie „přetavoval“ do výsledné architektonické formy. Nebyla to pro něj jediná zakázka tohoto typu – v jeho případě by se dalo hovořit o jisté specializaci na sociální výstavbu.

Brodský areál měl být budován v „systému pavilónovém“ s logickou strukturou a přehledností. Architektura propojená se zahradami a sadovou úpravou měla vtisknout ústavu celkově příjemný ráz. Wallenfels objekty rozmístil podle jednoduchého logického systému. Vizuálně oddělil budovy pro pacienty, navržené jako velké obytné domy, od ostatních, stroze navržených objektů, které zabezpečovaly fungování ústavu. Podél silnice Rozkošská Wallenfels situoval budovy, které měly za úkol udržovat chod celého areálu; architekt je nazýval hospodářské. Jednalo se o kuchyň, prádelnu, garáže a kotelnu se strojovnou. Přímo proti hlavnímu vchodu umístil administrativní budovu – jedinou stavbu komplexu doplněnou o sochařskou výzdobu, kterou navrhl vynikající český sochař Jan Lauda (1898–1959).

Za tímto pomyslným pásem se rozkládá vlastní areál všech patnácti (původně bylo zamýšleno osmnáct) léčebných pavilonů, rozdělených osou vrátnice téměř symetricky na levou „mužskou“ a pravou „ženskou“ část. Horizontálně je komplex rozčleněn do tří základních linií: Pás budov za hospodářskými budovami náleží „pavilonům pro klidné“, vzdálenější pás je určen „pavilonům pro méně klidné“ a poslední pás patří „pavilonům pro neklidné“. „Ke každému pavilonu pro nemocné [měla být] zřízena zahrada velikosti úměrné počtu mobilních nemocných…“ Přímo v areálu, vpravo od vrátnice, byl vystavěn dům pro primáře a správce ústavu. Ostatní bytové jednotky, určené pro lékaře a zaměstnance, se nacházejí přes silnici, přímo proti hlavnímu vchodu ústavu.

Stavba celého komplexu, záměrně odděleného od okolní městské zástavby, byla zahájena v roce 1920. Nejdříve byly realizovány hospodářské budovy a postupně k nim přibývaly další objekty. Došlo také k přestavbě některých již nevyhovujících budov (např. kuchyně nebo vrátnice) podle nového návrhu a k výstavbě 1 km dlouhé železniční vlečky z hlavní trati Praha–Znojmo pro „usnadnění a zlevnění dovozu vagonových zásilek materiálu, potřebného jak pro výstavbu ústavu, tak pro jeho budoucí provoz…“

Po osmi letech budování byl ústav dokončen do té míry, že mohl začít přijímat pacienty do péče. K datu 21. 5. 1928 byl považován za otevřený, stavební práce o celkovém plánovaném rozpočtu 55 milionu korun pak pokračovaly za provozu dalších šest let. Oficiálně byl areál o rozloze 43 ha dostavěn v roce 1934. Od realizace některých původně projektovaných pavilonů bylo upuštěno. Toto rozhodnutí jistě vyplynulo z úsporných opatření, způsobených nejen vrcholící hospodářskou krizí, ale hlavně sílícím nebezpečím souvisejícím s nástupem Adolfa Hitlera k moci a nutností přesunout nemalé státní prostředky na zajištění ochrany země proti možné agresi.