Nynější západoukrajinské město Lvov se v období dvacátých a třicátých let 20. století stalo centrem architektonických a urbanistických experimentů v rámci nově ustavené druhé polské republiky, kde se projevoval vliv světových moderních hnutí. Při utváření nové kulturní identity po rozpadu habsburské říše hrála významnou roli estetika moderny v architektuře a bydlení. V meziválečném období zde působila jedinečná škola modernistické architektury, kterou založili absolventi lvovské polytechniky. Architekti ze Lvova však studovali i na vysokých technických školách ve Varšavě, Vídni, v Mnichově a Římě a orientovali se na německý Bauhaus i nizozemský De Stijl. 

V uvedeném období vznikaly jak veřejné budovy, tedy vzdělávací instituce, dělnické kluby, plavecké bazény, sakrální stavby a sanatoria, tak i soukromé – komerční, kancelářské a obytné. Středobodem hnutí moderny ve Lvově se však staly soukromé obytné domy. Složitá ekonomická situace a skutečnost, že státní investice směřovaly do průmyslových zón daleko od východních hranic Polska, vedly lvovské architekty k tomu, aby se zaměřovali na soukromé investory a na bydlení pro rodiny z vyšší a střední třídy spíše než na veřejné projekty, které byly z velké části realizovány už v době Rakouska-Uherska.

Ze stylového hlediska zde v první polovině dvacátých let převažovalo art deco a neoklasicismus s historizujícími prvky, ale v letech 1927–28 až 1939 Lvov ovládl funkcionalismus, moderna a mezinárodní styl, i když některé neoklasicistické formy stále přetrvávaly. 

Město Lvov přišlo důsledkem ničivých otřesů druhé světové války o 90 % svého obyvatelstva: holokaust zahubil téměř celé jeho židovské obyvatelstvo, následovalo nucené vysídlení polských obyvatel, deportace a zabíjení Ukrajinců. Stavební podoba města zůstává připomínkou všech těchto historických zvratů. Tichého svědka probíhajících změn představuje zejména modernistická architektura z meziválečného období. Tyto stavby se postupem času upravovaly pro potřeby svých nových obyvatel, takže každá vlna událostí a společenských proměn zanechala ve fyzické krajině města své stopy. Spolu s místní materialitou tak ztělesňují zaniklou identitu města Lvova, ale i vrstevnatý záznam stovky let jeho historie.

Myroslava Liakhovych