Budova na třídě Ševčenka 7 (dříve Akademična ulice) vznikla na zakázku jednoho z nejbohatších lvovských podnikatelů Jonase Sprechera, proto se jí říká „Sprecherův mrakodrap“. Je považována za jednu z nejreprezentativnějších ukázek lvovské moderny. Sloužila jako kancelářská budova, v přízemí se nacházely obchody a část se pronajímala jako luxusní byty.
Jednoduchá, strohá fasáda tvořila ideální podklad pro neonové reklamy; obrovské prosklené výlohy v přízemí, zdůrazněné horizontálním osvětlením zabudovaným do stavební římsy, lákaly zákazníky i po setmění. Budova se jakoby vznášela mezi nebem a zemí, protože byla omítnuta vrstvou lesklé, světlé slídy, která kontrastovala s těžkými travertinovými obklady v přízemí. Sprecherův mrakodrap využívaly firmy a banky, v přízemí se nacházely módní obchody a autosalony.
Budova je zhruba 30 metrů vysoká. Má vyzděnou železobetonovou konstrukci. Velká arkýřová okna jsou umístěna vertikálně po celé výšce. Vchod ke schodišti je zvýrazněn trojúhelníkovými lampami ve stylu art deco. V celé budově zůstalo zachováno okenní kování a omítka na fasádě. Vchodové dveře zdobí původní mříže s geometrickým vzorem. Dveře na chodbách jsou majestátní, mají skleněná madla zasazená do držáků z chromovaného kovu. Dekorace ve stylu art deco lze najít i na dveřích vedoucích do kancelářských prostor v budově: dveřní kování a kukátka krystalických tvarů představují oblíbený prvek lvovského art deco. Stejný tvar se opakuje i na krytech radiátorů. Podlahu vestibulu pokrývá černobílá mramorová dlažba, která ladí s chromovým krytem radiátoru. U paty zábradlí schodiště se nachází sloup, na němž byla pravděpodobně umístěna lucerna. Pokud jde o osvětlení, na stropech se zachovala původní stropní svítidla umístěná v oválných prohlubních. Vlastní svítidlo se nachází na obvodu protáhlé konstrukce zavěšené uprostřed prohlubně a je z matného skla.
Zábradlí schodiště zaujme svým výrazem: rychlé tempo meziválečného období zde strnulo v táhlých, strmých křivkách schodiště a v lesklých madlech z chromovaného kovu. Světlo sem vstupuje bočními okny, v nichž se dodnes zachovalo matné sklo. Hlavním zdrojem světla však bylo střešní okno z luxferů (skleněných tvárnic), které je na stropě dosud patrné. V současné době je natřené olejovou barvou a již neslouží svému účelu. V budově byly dva výtahy vyrobené vídeňskou společností Arthur Freisler, ale menší z nich, umístěný ve schodištní šachtě, byl v roce 1968 demontován.
Budova nebyla jen Mekkou konzumu, ale svým pojetím představovala také modernu a nový svět pro vnímavé malíře, fotografy a filozofy. Bývalo zde stále rušno a pro mnoho lidí znamenala vysněné pracoviště a středobod celého jejich světa. „Nerad cestuji, nikdy jsem neopustil Lvov... Řídím se zásadou, že doma je nejlépe,“ prohlásil majitel Jonas Sprecher v jednom rozhovoru pro místní noviny. Sprecher, Kassler ani nikdo jiný, kdo chodil do Sprecherova mrakodrapu do práce nebo na nákupy, si jistě nikdy nedokázal představit, že jejich svět jednoho dne zanikne. Podobně jako mnoho jiných podnikatelů a architektů odmítli odjet z města a zahynuli během holokaustu. Po válce Sověti Sprecherův mrakodrap znárodnili: neonové reklamy na fasádě nahradili sloganem komunistické strany. Budova se stala odborovou centrálou, kde se všichni chovali, jako by odbory hrály v totalitním státě nějakou roli. Když Ukrajina získala nezávislost, vrátil se dům ke svému komerčnímu využití a otevřel se veřejnosti. Po ruské invazi na Ukrajinu se sem nastěhovala vojenská organizace: namísto informačních cedulí pověsili k hlavnímu vchodu portrét svého mrtvého kamaráda a vyhlásili přísný zákaz vstupu do budovy.
Myroslava Liakhovych