Centrum občanské vybavenosti zvané Kotva v Ostravě-Zábřehu tvoří jeden z určujících souborů budov v centrální části sídliště vzniklé během třetí etapy výstavby. Objekty občanské vybavenosti představovaly důležitou součást urbanistického i architektonického řešení sídlištní zástavby. Architektonické řešení dostali na starost architekti Bronislav Firla (1924–2019) a Jiří Smejkal (1939–2013) z Ateliéru 2 Stavoprojektu Ostrava. Souboru staveb zvanému Kotva dali podobu obchodní ulice ve formě horizontálně protáhlé a členěné dvoupodlažní zástavby na západní straně Výškovické ulice. Inspirovali se obchodními ulicemi budovanými v 50. a 60. letech minulého století v rámci západoevropských, a zvláště skandinávských sídlišť, kde obchodní pasáže přecházejí ve společenská centra a tyto části dotvářejí soubory bytových domů. 

Hlavní část stavebního souboru se táhne od křižovatky Výškovické ulice s Volgogradskou ulicí jižním směrem až k dosud nezformovanému veřejnému prostoru parkoviště poblíž Hotelového domu mladých hutníků (nyní DMH Hotel), kde se v pravém úhlu zalamuje do podoby kratšího křídla, tvořícího severní stěnu připravovaného náměstí před kostelem sv. Ducha. Jednotlivé budovy (od křižovatky s ul. Volgogradskou – Výškovická 2639/110, 2638/112, 2637/114, 2636/116, 3067/116a, 3075/118b, 2635/118a, 3076/118c, 2526/118) centra občanské vybavenosti Kotva tvoří samostatné dilatační celky obdélného půdorysu. Celek je řešen jako dvoupodlažní objekty obdélného půdorysu z vyzdívaného železobetonového skeletu s plochými střechami. Sekce jsou odděleny pavilonovými prostorami širokých trojramenných schodišť, otevřených východním směrem v úrovni parteru k pěší promenádě podél Výškovické ulice. V úrovni prvního patra se schodiště otevírají na průběžnou pasáž, propojující provozní jednotky v patře po celé délce zmíněného stavebního souboru. 

Z urbanistického hlediska vytvořila Kotva horizontálu, na kterou kompozičně navazují čtyři vertikály deskových panelových domů, situovaných západně od uvedeného celku a dominujících zástavbě v dálkových pohledech Výškovickou ulicí. Kotva je dokladem pronikání nových forem do tehdejší architektury nejen s ohledem na vliv skandinávských a západoevropských sídlišť. Týkalo se to také výrazových prostředků, prvků a detailů vycházejících z tehdy aktuálního brutalismu. Příkladem v tomto případě byly betonové abstraktní reliéfy sochaře Václava Uruby (1928–1983), užité na několika místech k výzdobě průběžné pasáže v úrovni prvního patra. Reliéfy oddělovaly pasáž od prostoru ulice a tvořily určité paravány, rytmizující stavbu. S ohledem na skutečnost, že zastiňovaly konkrétní provozovny, byly bez náhrady zlikvidovány. K brutalismu se hlásí i dosud převážně dochované obklady fasád, provedené z kamenných valounů. Týká se to pasáží z Výškovické ulice dovnitř sídliště nebo fasád západního průčelí s nákladovými rampami obchodních provozoven. Z dalších umělců a umělkyň se v exteriéru souboru budov uplatnili Otto Cienciala, Miroslav Karpala a v interiérech Eduard Ovčáček, Věra Tošenovská, Květa a Miroslav Kubátkovi a autoři exteriérové výzdoby.

Zmíněné obklady ze štěrkových valounů dokládají ještě i dnes, že úroveň tehdejšího řemesla nebyla jen špatná, jak se často přehlíživě uvádí. Tyto reliéfní obklady, ve velkých plochách dochované, jsou ovšem namísto údržby a vyčištění neuváženě přetírány nevhodnými nátěry, což je jeden z dílčích problémů, souvisejících s destrukcí architektonického výrazu Kotvy. K úpadku přispívají i další zásahy v podobě utilitárních vestaveb prodejních krámků do průchozích pasáží vedoucích z Výškovické ulice k domům ve vnitrobloku. Podobně nevhodné jsou vestavby a úpravy kdysi velkorysých schodišť, propojujících parter s obchodními jednotkami v patře. V tom smyslu je třeba uvést, že zbořeno bylo architektonicky a sochařsky pojednané schodiště (architekti souboru staveb a sochař Václav Uruba) do patra v případě nárožního objektu u křižovatky Výškovické ulice s ulicí Volgogradskou a tuto část nahradilo utilitární kovové schodiště. Kromě toho se další negativní zásahy týkají likvidace výtvarného řešení pasážních prostor a orientačních reklam od Miroslava Karpala a nahrazení tohoto uměleckého vkladu reklamním smogem. Totéž platí pro nekoordinované a architektonicky nepojednané výměny kovových výplní dveří, oken a výkladců za kvalitativně druhořadé plastové výplně. 

Výše zmíněné zásahy ilustrují nedostatek architektonické péče o celek sídliště a o výraz předmětného souboru budov, což platí i pro jiné soubory zmíněného typu a stáří. V médiích a zčásti i mezi odbornou veřejností opakovaná kritika „bezduchosti“ sídlištní výstavby tudíž musí vzít na vědomí a musí se dokázat vyrovnat s tím, že podobně jako v případě komentovaného souboru Kotvy se mnohé objekty sídlišť vyznačovaly určitou architektonickou úrovní a v některých případech úrovní vyšší, než jakou reprezentují současné stavební zásahy v sídlištním prostředí, případně než jakou dokládají obdobné novostavby budované v současných developerských sídlištích.  

MSt