Téměř u katastrální hranice s Vítkovicemi začala na počátku dvacátých let 20. století vyrůstat na katastru Hrabůvky kolonie pro zaměstnance Vítkovických železáren. V rámci oslav stého výročí založení firmy v roce 1928 získala pojmenování Jubilejní kolonie. Projekt počal vznikat již v roce 1920. Několik variant urbanistického řešení počítalo s výstavbou dvanácti až dvaceti čtyř domů. Teprve na jaře následujícího roku Vítkovické železárny jednaly s obcí Hrabůvkou o výstavbě tří bytových domů. Stavební povolení pro první etapu výstavby kolonie bylo vydáno v červnu 1921. Tato etapa měla podobu devíti samostatně stojících jednopatrových bytových domů, každý o čtyřech bytech, situovaných podél Jubilejní ulice, podle návrhu architekta Friedricha Kobera. Zatímco na severní straně ulice vznikaly domy paralelně s uliční čárou, na jižní straně byly domy umístěny v obloukové křivce vyklenuté od uliční čáry. Od samotného počátku vzniku kolonie vycházela její koncepce z principů zahradních měst. Kolem domů se tudíž počítalo s vytvořením veřejného prostoru se zelení. Dokladem je alej sakur vysázená během druhé etapy podél Jubilejní ulice. Nejstarší etapu tvořilo devět jednopatrových domů obdélného půdorysu s byty přechodové koncepce. Každá bytová jednotka sestávala z předsíně, kuchyně, obytného pokoje a kabinetu. Součástí bytu již byla toaleta, avšak umístěná nikoli v rámci bytové dispozice, nýbrž vedle vstupních dveří na podestě domovního schodiště. Každý dům měl mít zahrádku a v sousedství domů v roce 1925 vznikly hospodářské objekty, které však byly záhy odstraněny. Stalo se tak v souvislosti se změnou koncepce kolonie v rámci druhé etapy, kterou projekčně zpracoval ostravský architekt Ernst/Arnošt Korner. V polovině 20. let navrhl přetvoření hrabůvecké Jubilejní kolonie na základě inspirace bytovými městskými celky budovanými ve Vídni.  Urbanistické řešení kolonie sice stále odpovídalo koncepci zahradního města a vyvíjelo se podél ulic Jubilejní a Edisonovy, avšak původní záměr s individuálně situovanými domy byl změněn ve prospěch bytových domů začleněných do řadové zástavby, řešené v podobě polouzavřených bloků v různém tvarovém uspořádání segmentu – do půlkruhu nebo ve tvaru obdélníka. Přednost před zahrádkami tak dostal parkově upravený veřejný prostor s alejemi stromů, konkrétně již zmíněných sakur podél Jubilejní ulice. Kolonii zároveň Korner navrhl dotvořit výraznějšími a stavebně i architektonicky náročnějšími objekty, rytmizujícími jednotlivé urbanistické celky bránami ze strany ulic Závodní a Velflíkovy. K oživení výrazu kolonie využil další architektonické prvky v podobě rizalitů, portálů, lodžií, arkýřů, atikových štítů, věžiček a štukových prvků, členících jinak poměrně střídmě pojatá průčelí a fasády. Konstrukčně a dispozičně se jednalo o dvoutraktové domy, obsahující převážně jednopokojové byty s obytnými kuchyněmi. V této druhé etapě se již toalety staly součástí bytové jednotky. Vzhledem k tomu, že ve vybavení bytů scházely koupelny, vznikly v kolonii v druhé etapě i vanové lázně. Pro děti zaměstnanců železáren zde fungovala mateřská škola. Ústřední dominantou druhé etapy se stal spolkový dům s průjezdní bránou v ulici Velflíkově, sloužící jako knihovna. Pokračování výstavby třetí etapou se uskutečnilo v letech 1939–1940, během ní se ale dokončily jen dva bloky podle Kornerova návrhu, jejichž výstavba byla přerušena na počátku 30. let. Čtvrtá etapa pokračovala v letech 1941–1942 v intencích nacionálního německého Heimatbaustilu, domy jsou strohé a mají ostré sedlové a valbové střechy, čímž se výrazně odlišují od předchozí zastavovací koncepce. V této čtvrté etapě vznikly dva členité domovní bloky, orientované do ulice Dvouletky, ustupující od uliční čáry. Jejich součástí byly náročněji pojaté byty pro personál železáren, vybavené nejen toaletami, ale také koupelnami. V místech dnešní ulice Dvouletky se počítalo se vznikem náměstí a kulturního domu. Po skončení druhé světové války se koncepce dostavby sídliště radikálně proměnila a v závěrečné páté fázi vznikly mezi ulicemi Dvouletky a Stavbařů funkcionalistické domy podle návrhu architekta Vladimíra Krajíčka, navazující na předchozí etapy výstavby kolonie. Následný vývoj bytové výstavby na katastru Hrabůvky se však uskutečňoval podle zcela odlišných koncepcí. Architekt Krajíček sice ještě na konci 40. let navrhl na území Hrabůvky pozdně funkcionalistické sídliště, ale tato idea zůstala jen na papíře. Pokračování výstavby na katastru Hrabůvky se odvíjelo podle změn v politickém uspořádání republiky a záviselo na plánech počítajících s celkovou přestavbou Ostravska. Jubilejní kolonie zůstala tudíž omezena na výše zmíněné etapy. Část zástavby postavená během první a především druhé etapy představuje cenný urbanisticky a architektonicky jednotně komponovaný celek z éry první Československé republiky. 

MSt