Na konci 19. století se tehdejší ves Přívoz, jejíž počet obyvatel se v průběhu půlstoletí zvýšil více než desetkrát, snažila o získání titulu města. K tomu ovšem nestačil jen počet obyvatel, město muselo disponovat i určitou infrastrukturou a základními dominantami. K nim kromě radnice patřil také kostel. Přívoz byl dosud přifařen k Moravské Ostravě a kostel postrádal, ale obyvatelé se dlouho neúspěšně snažili o zřízení vlastní duchovní správy a vlastního svatostánku. Situace se změnila po nástupu nového obecního tajemníka Jana Grmely, který v roce 1890 založil v Přívoze spolek pro výstavbu kostela a fary a zřízení samostatné farnosti. O návrh kostela členové spolku požádali vídeňského architekta Camilla Sitteho, který v té době pracoval na regulačním plánu Přívozu (viz heslo Regulační plán Přívozu), jehož součástí byl i svatostánek. 

Sitte na projektu kostela začal pracovat v roce 1893. Financování stavby obec zajistila půjčkou u Moravské zemědělské banky ve výši 200 000 zlatých. V dubnu 1895 byla uzavřena smlouva s architektem Sittem, který měl dodat nejen plány stavby, ale také veškerých detailů včetně modelů. V březnu 1896 obecní představenstvo rozhodlo, že kostel bude postaven jako jubilejní, k 50. výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn. Stavba byla zadána v nabídkovém řízení v dubnu 1896 a z pěti zaslaných nabídek byla pro realizaci vybrána opavská firma Karl Kern & Karl Blum, která nabídla nejvyšší snížení rozpočtu – o 17,8 %. Stavební práce začaly 20. června 1896.

Návrhem přívozského kostela si mohl Camillo Sitte v praxi ověřit svá teoretická východiska týkající se začlenění sakrálních staveb do urbanistické struktury měst. Nesituoval tedy kostel doprostřed náměstí, jak by to bylo obvyklé a jak s tím počítala předchozí regulace, ale umístil ho na severní okraj středu nově vznikajícího města. Hlavní průčelí vytvořilo jednu ze stran rozlehlého náměstí a kostel se svou výškovou orientací stal dominantou celého prostoru. K řešení přívozského chrámu ho inspiroval novogotický kostela Panny Marie Vítězné ve Vídni (1867–1875) od architekta Friedricha von Schmidta. Pro vnější plášť kostela zvolil Sitte novogotickou formu a použil k tomu odpovídající tvarosloví a architektonické prvky – opěráky, rozety, kružbová okna, sdružená okénka, kraby, fiály a obloučkové vlysy. Jednolodní stavbě orientované z urbanistických důvodů ve směru sever–jih dominuje v průčelí dvojice 67 metrů vysokých věží s ostrými jehlancovými helmicemi. Do náměstí se chrám otevírá vysokou předsunutou halou s gotizujícím ústupkovým portálem, po jehož stranách jsou v mělkých nikách pod gotizujícími baldachýny umístěny plastiky sv. Cyrila a Metoděje. Naproti tomu dispozici řešil Sitte ve stylu barokních centrál a navrhl loď v podobě mírně zploštělého oktogonu. Z něj vybíhá polygonální presbytář, ramena transeptu s bočními vstupy a trojboké kaple při presbytáři. Zatímco presbytář, předsíň a transept dostaly imitaci křížové klenby, loď architekt zaklenul kopulí se zrcadlem ve vrcholu, vytvořenou s využitím moderního Monierova systému betonové konstrukce s drátěnou výztuží. Místo masivních žeber předstírajících kamennou konstrukci členil kopuli plochými žebry, která měla evokovat románsko-gotické kostely. Tomu odpovídaly i další architektonické prvky v interiéru. Zvolené konstrukční postupy pak Sittemu umožnily vytvořit jen plochými pilastry členěné velké plochy stěn, které mohly být dekorovány ornamentální a figurální výmalbou, dodnes bohužel nedochovanou. Tu v duchu Gesamtkunstwerku rovněž navrhl (dokonce osobně provedl část výmalby – andělský sbor hrající na hudební nástroje ve cviklech nad sloupy), stejně jako hlavní oltář, dva boční oltáře, kazatelnu, křtitelnici, Boží hrob, mříže, zábradlí, ale i nástěnná osvětlení nebo konzolu na zvonek. Byl také autorem figurálních vitráží v oknech, které vyrobily firmy Bedřicha Škardy z Brna a Karla Meltzera ze Skalice u Nového Boru. Vitráže v presbytáři zpodobňují sv. Annu, sv. Josefa a neposkvrněné početí Panny Marie, vitráže v příčné lodi korunování Panny Marie a nanebevzetí Panny Marie. Hlavní oltář z carrarského mramoru a dřeva je opatřen oltářním obrazem Neposkvrněného početí P. Marie od Františka Ženíška a plastikami sv. Josefa, sv. Anny, sv. Jana Evangelisty, sv. Jáchyma, krále Davida, Jeremiáše, Izaiáše a neurčeného starozákonního proroka. Boční oltáře jsou dřevěné, s obrazy sv. Alžběty od Leopolda Bary a Božského Srdce Páně od Marie Schöffmannové.

Zcela dokončit kostel k císařskému výročí se nepodařilo. Stavba sice byla v roce 1898 hotová, ale kvůli chybějícímu mobiliáři nemohla být vysvěcena. Slavnostní vysvěcení za účasti arcivévody Evžena tak nakonec proběhlo až ve svátek Nanebevzetí P. Marie 15. srpna 1899. Vnitřní vybavení však nebylo dokončeno ještě v roce 1902, chyběly například obrazy na boční oltáře.

Ve dvacátých letech 20. století byla zřejmě z důvodů poddolování a špatného technologického provedení poškozena výmalba interiéru a musela být nahrazena novou, podle návrhu Jana Köhlera. Ani ta se do současnosti nedochovala a ve druhé polovině 20. století byla zamalována. Dnes má chrám plošnou výmalbu ve dvou barevných odstínech, jeden vyznačuje plochy a druhý architektonické prvky. V roce 1958, s přijetím zákona o státní památkové péči, byl přívozský kostel zapsán do státního seznamu kulturních památek. Počátkem 21. století pak prošel důkladnou obnovou. V roce 2010 byl opraven exteriér a v letech 2021–2022 též interiér.

RR