Objekt sdružených poslucháren byl součástí první etapy projektu na školskou část vysokoškolského areálu Vysoké školy báňské v Porubě. Úvodní projekt univerzitního areálu byl schválen v roce 1966, pracoval na něm Ateliér 6 ostravského Krajského projektového ústavu (později Stavoprojektu) pod vedením architekta Zdeňka Strnadela, ateliér byl zaměřený na projekty školských a zdravotnických staveb. V týmu, který se podílel na návrzích staveb pro areál vysoké školy, byli zapojeni architekti Zdeněk Kupka, Vladimír Svoboda, Zdeněk Šťastný a Milena Vitoulová.

V jednotlivých ateliérech Stavoprojektu byly pořádány vnitroateliérové soutěže, v nichž se mezi členy projekčního týmu hledalo nejlepší ideové řešení konkrétní stavby. V interní soutěži na řešení budovy sdružených poslucháren zvítězil návrh mladé architektky Mileny Vitoulové, která do Ateliéru 6 nastoupila v roce 1965 po absolutoriu studia architektury v Brně. Přišla s originálním návrhem uspořádat pět poslucháren s kapacitou pro 200 posluchačů ke středu kruhového půdorysu stavby. Posluchárny se vstupy ze druhého podlaží jsou osazeny na výrazné konzole, která výrazně přesahuje půdorys přízemí a dodává tak stavbě téměř kosmický vzhled.  Po dokončení návrhu odešla Milena Vitoulová v roce 1967 na mateřskou dovolenou a kontrolu nad provedením stavby zajištoval architekt Vladimír Svoboda.

V 1. podlaží budovy je umístěna kruhová vstupní hala – centrální prostor osvětlený ze všech stran – se schodišti k jednotlivým posluchárnám, který se měl stát křižovatkou setkávání studentů i pedagogů. Na stropě haly je umístěna kruhová skleněná mozaika výtvarníka Martina Sladkého Vzlet - Rozvoj lidského myšlení z let 1973-1974, symbolizující touhu poznávat svět a překonávat pozemské limity. Ve 2. podlaží budovy se nachází pět poslucháren pro téměř 200 posluchačů, které jsou sestaveny do sbíhajících se segmentů sdružených na kruhovém půdoryse s chodbou po vnějším obvodu. Na úrovni 2. podlaží jsou budovy C a A propojeny také traktem tzv. malých poslucháren umístěných nad koridorem v budově B. S rektorátem je budova C propojena rovněž dlouhým klesajícím suterénním koridorem, částečně zapuštěným v terénu a osvětleným shora světlíky. 

Konstrukce atypické stavby je monolitická železobetonová, v kombinaci příčných, ke středu kruhu se sbíhajících stěn a sloupů. Na půdoryse 1. podlaží o menším průměru je osazeno druhé přesahující podlaží s větším průměrem podepřené mohutnou železobetonovou konzolou. Betonový povrch spodního líce konzoly byl z vnější strany pohledově přiznaný. Obvodové stěny spodního podlaží jsou prosklené do exteriéru, horní podlaží mělo výrazně vertikálně členěný závěsný obvodový plášť v kombinaci prosklení a černých skleněných panelů parapetů a nadpraží.

V souvislosti s výměnou okenních výplní došlo k úpravě fasády. Zmizelo působivé technicistní provedení členících hliníkových lišt, které dávalo skleněnému opláštění 2. podlaží konstruktivistický detail ukazující na nový high-tech směr a inspiraci kosmonautikou v architektuře konce 60. let. Černá barva byla nahrazena „firemní“ tyrkysově zelenou reprezentující univerzitní barevnost od 90. let 20. století. Původní surové pohledové betony byly opatřeny nátěrem fasádní barvou.

V interiéru dodnes nebyly provedeny zásadní změny a prostory bez přerušení slouží svému původnímu účelu. Interiér má typickou kvalitu veřejných staveb z konce 60. let 20. století – jednoduchý účelný design provedený v trvanlivých kvalitních materiálech jako je přírodní kámen na dlažbě podlah a na schodištích i jednoduchá ocelová schodišťová zábradlí. Uhelný balvan, instalovaný v minulosti pod mozaiku do středu haly, byl v roce 2023 přemístěn.

Stavba si dodnes zachovala výraznou poetiku kosmického tělesa usednuvšího jaksi mimochodem na trávník mezi přísné hranoly okolních univerzitních staveb.

EŠ