Zástavba podél Alšova náměstí měla tvořit z hlediska představy první poloviny 50. let minulého století o ansámblovém urbanismu důležitý prostorový a rytmizační prvek v kontextu řešení západní části Hlavní třídy Nové Ostravy. Alšovo náměstí se totiž kolmo napojuje na Hlavní třídu a severní stěna tohoto náměstí se měla stát lokální dominantou celého prostoru. Původní návrh zástavby II. obvodu totiž předpokládal, že v centrální poloze severní stěny náměstí vznikne bytový dům s věží, svým výrazem odpovídající historizující architektuře moskevských stalinských mrakodrapů. V důsledku politických změn po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy Nikita S. Chruščov podrobil stalinismus a dědictví samotného Stalina kritice, se začala výrazně měnit i atmosféra v tehdejším Československu. To postupně vedlo ke změnám ve všech oblastech života včetně výtvarného umění a architektury. Ke slovu se znovu dostávaly principy moderní architektury v intencích pozdního internacionálního stylu, pronikajícího do domácího prostředí především prostřednictvím západních časopisů, méně již z osobních zkušeností, protože cestování bylo vyhrazeno jen některým. Později tyto zkušenosti doplňovalo i osobní poznání západní tvorby, a to v případě těch architektů a architektek, kterým se podařilo vycestovat za Západ. Zprvu se hledalo řešení zástavby Alšova náměstí formou vnitroústavní soutěže v rámci ostravského Státního, potažmo Krajského projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic, avšak výsledky byly ještě poplatné idejím historizující a klasicizující architektury socialistického realismu. Nový a moderněji pojatý návrh zástavby náměstí vypracovali architekti Zdeněk Strnadel (1922–2015) a Jiří Petrusiak (1930–?) z téže instituce. Uvedené zadání získali nejspíš s ohledem na rozpačité výsledky zmíněné soutěže. Zástavba západní, východní a především severní stěny Alšova náměstí dostala jednotně řešený výraz, výrazně odlišný od podoby sousedních domů na Hlavní třídě. Zatímco nárožní domy Hlavní třídy mají ještě průčelí ozdobena vysokým sloupovým řádem a vyznačují se stále příklonem k palladiánsky pojatému výrazu, typickému pro vrcholnou etapu socialistického realismu, domy severní části Alšova náměstí se vyznačují střídmým řešením s proskleným parterem, odděleným od vyšší části domů průběžnou markýzou se sklobetonem. Výše situovaná podlaží mají omítané bezozdobné fasády, v úrovni nejvyššího pátého podlaží jsou do náměstí mezi okny umístěny keramické figurální reliéfy s námětem hrajících si dětí z let 1957 až 1958 od Vladimíra Relicha (1924–?). Domy zakončují ploché střechy s římsovitým přesahem. Z urbanistického hlediska se jedná o kompaktní zástavbu na půdorysu U, tvořenou sedmi bytovými domy s obchodním parterem. Šest domů je pětipatrových, sedmý dům s deseti patry představuje ústřední objekt v centrální poloze severní strany náměstí (Alšovo náměstí 691/4). Tento výškový objekt o pět pater přesahuje úroveň výše zmíněných sousedních pětipatrových domů a tvoří lokální dominantu nejen v případě Alšova náměstí, ale také v kontextu přiléhající části Hlavní třídy. Tomu odpovídá název objektu Centrum, neboť představuje reálné i pomyslné centrum okolního prostoru. Objekt je založen na obdélném půdorysu a v úrovni parteru předstupuje v podobě předsunuté dvoupodlažní přístavby se vstupním podloubím před líc průčelí postranních domů. Jeho pozice zvýrazňuje nejen převýšení ve vztahu k bezprostřednímu okolí, ale také zmíněné předsazení s portikem, ozdobeným figurativním reliéfem olomouckého sochaře Vladimíra Navrátila (1907–1975) pod názvem Kosmický věk / Mírové využití atomové síly z let 1959–1963. Autor v pojetí reliéfu reagoval na poststalinské uvolnění odklonem od klasicizujícího kánonu socialistického realismu k volnějšímu realistickému výrazu s dynamičtějšími motivy, s reflexí techniky a energie expresivnějšími formami, odpovídajícími projevům pozdního modernismu. Za portikem se nachází terasa restauračního zařízení, umístěného v prvním patře domu. Dům završuje nad devátým patrem plochá střecha. Desáté patro tvoří nástavba se strojovnou výtahu, která má střechu s mírně zvednutými okraji. V tom je zřejmý dobový ohlas asijské, respektive čínské architektury. V té době Čína představovala spojence sovětského bloku a byla chápána jako pokrokový stát, jehož kultura a architektura nabízejí inspiraci i pro sovětské satelity. Zástavba Alšova náměstí v Ostravě-Porubě z druhé poloviny 50. let minulého století dokládá prolnutí klasických principů symetrie a tradice (zvláště v kompozici stavby i v uplatnění uměleckých děl), zároveň s pozvolným prosazováním modernějšího výrazu v kontextu poststalinského socialismu a zástavby západní části Hlavní třídy v Ostravě-Porubě. Zmíněná architektura představovala předstupeň následného rozvoje české architektonické tvorby pod vlivem pozdního modernismu v období šesté dekády 20. století.

MSt