Zdeněk Strnadel se narodil v Ostravě v rodině zámečníka Metoděje Strnadela a jeho ženy Anny, rozené Mohylové. Otec byl orientován na tehdejší Komunistickou stranu, stýkal se s Klementem Gottwaldem a pravděpodobně patřil k zakládajícím členům KSČ.

Po maturitě v roce 1940 byl Zdeněk Strnadel totálně nasazen na práci v Německu a v této době si upevnil své levicové smýšlení a komunistické přesvědčení.  Na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Vysokého učení technického v Brně začal studovat v roce 1947. V odhodlání ke studiu ho podporovali ostravští komunisté, aby zajistili jeho působení ve prospěch komunismu mezi brněnskými vysokoškoláky. Po roce 1948 se Zdeněk Strnadel stal zástupcem studentů v prověrkových komisích. Studium ukončil v roce 1950 a vrátil se do Ostravy. Začal pracovat v krajském návrhovém středisku Stavoprojektu, v roce 1951 se stal předsedou závodního výboru KSČ. V roce 1952 byl povolán do vedení Krajského projektového ústavu v Praze, kde působil do roku 1955, kdy byl odvolán. Vrátil se zpátky do ostravského Stavoprojektu, kde se podílel na návrzích obytných staveb pro nově budovanou Porubu. V letech 1959-1960 vznikl v ostravském Stavoprojektu Ateliér 6 zaměřený na zdravotnické stavby a Zdeněk Strnadel se stal jeho hlavním architektem. Ateliér 6 získal Strnadelovým přičiněním a díky jeho politické angažovanosti zakázky na plánovaných velkých areálech Vysoké školy báňské a nemocnice s poliklinikou v Porubě. Na obou návrzích se dlouhodobě podílely vícečlenné kolektivy architektů a lze předpokládat, že autorský podíl vedoucího architekta Strnadela byl více v rovině rozhodovací a manažerské než tvůrčí. Po roce 1968 se podílel na normalizačních procesech a v roce 1972 se stal předsedou Svazu architektů, z něhož byli vyloučeni architekti nesouhlasící s politickou situací po roce 1968. 

Kromě vedení Ateliéru 6 v Ostravě a politické práce ve svazu architektů působil Strnadel od roku 1974 jako externí pedagog na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně. V roce 1981 byl jmenován profesorem, z ostravského Stavoprojektu odešel a v Brně začal působit jako vysokoškolský pedagog na plný úvazek. Konec života po změně režimu v roce 1989 strávil v Praze. Do poslední chvíle byl přesvědčen o správnosti svého komunistického přesvědčení.

EŠ