Koncept pavilonových škol vznikl jako součást funkcionalisticky řešené sídlištní zástavby, která byla rozčleněna do sektorů podle určitých funkcí. Jednotlivé školské pavilony, volně situované v prostoru, plnily konkrétní úlohu v rámci provozu školských zařízení. Toto uspořádání zároveň umožňovalo vytvořit prostředí, v němž mohli žáci využívat i během vyučování okolní parkově upravené veřejné prostory. V kontextu výstavby panelových sídlišť představují pavilonové školy důležitou součást edukativně zaměřené vybavenosti, budovanou v průběhu 60. až 80. let minulého století. V tom smyslu vždy záleží na urbanistickém řešení, měřítku a začlenění školy a jejích jednotlivých pavilonů do obytného celku. Třetí etapa sídlištní zástavby na katastru Zábřehu nad Odrou, vznikající v návaznosti na Vzorné sídliště u Bělského lesa, přejmenovaného v roce 1950 na Stalingrad, se rozkládá od jádra starší etapy sídlištní zástavby jihozápadním směrem k Výškovicím na mírně se svažující plošině. Hlavní páteří tak zvaného Nového Zábřehu se stala Výškovická ulice, vytvořená v trase původní silnice spojující historické centrum obce Zábřeh nad Odrou s obcí Výškovice. Na západ od Výškovické ulice byl situován sídlištní okrsek, jehož páteřní komunikaci tvoří ulice Volgogradská. V tomto okrsku se nachází čtveřice školských zařízení, vystavěných uvnitř zástavby panelových domů v parkově upraveném veřejném prostoru. 

Základní škola Volgogradská 2600/6b představuje typický příklad pavilónového uspořádání školského areálu s vícepodlažními bloky obdélného půdorysu s plochými střechami. Na jihovýchodní straně je umístěn hlavní vchod a jedno z křídel objektu. Vstup situovali architekti do spojovací části budovy. Střední část tvoří obdélné atrium obklopené spojovacími přízemními chodbami. Na severní chodbu jsou napojeny tři obdélné pavilony. Na západní straně se pojí ke kratší části nádvoří objekt tělocvičny. Pavilony jsou třípodlažní s plochými střechami. Výraz stavby oživili architekti Bronislav Firla (1924–2019) a Jiří Smejkal (1939–2013) ze Stavoprojektu Ostrava strukturálně členěnými průčelími a barevně pojednanými parapety oken. Barva, materiál a umělecká výzdoba školy měly za cíl vytvořit adekvátní prostředí pro vzdělávání dětí. Jednotlivé bloky s učebnami a kabinety propojují přízemní, původně výrazně prosklené a do nádvoří otevřené koridory, které umožňují pohyb mezi pavilony a dříve také propojovaly interiéry školy s venkovním prostředím a okolní zelení. Soubor budov a chodeb vytváří vnitřní atrium, které bylo zamýšleno jako prostor pro odpočinek žáků během přestávek nebo jako možný prostor pro alternativní výuku a rekreační pobyt dětí na čerstvém vzduchu. V atriu a před hlavním vstupem jsou umístěna výtvarná díla, dotvářející architektonický výraz školy, založená na typizovaném montovaném železobetonovém skeletu s cihelnými vyzdívkami. Ačkoli výraz areálu pavilonové školy byl v nedávné době pozměněn aplikací kontaktního zateplovacího systému, uchovává si objekt ve svém hmotovém řešení i v dispozičním uspořádání výraz odpovídající uvedenému typu školské stavby v duchu pozdního internacionálního stylu. Současně uvedený soubor představuje příklad uplatnění typizace a prefabrikace v tehdejší stavební a architektonické produkci. Podobně jako v případě nedalekého souboru staveb občanské vybavenosti zvaného Kotva se i zde objevují prvky brutalismu. Jedná se především o abstraktní betonovou reliéfní stěnu od sochaře Václava Uruby (1928–1983) poblíž hlavního vstupu. Dále je součástí architektonického řešení sousoší Matka s dítětem ze šamotu od sochaře Jiřího Myszaka (1925–1990), odvolávající se na tehdejší trendy moderního sochařství. Sousoší je umístěné na podstavci v parkově upraveném prostoru před jedním z pavilonů a hlavním vchodem do školy. Výrazným uměleckým dílem byla také socha Lachtana z vápence od sochaře Karla Vávry (1914–1982), původně umístěná ve vodní nádrži v nádvoří mezi pavilony a spojovacími chodbami. Areál v průběhu času doznal řadu utilitárních změn, narušujících jeho původní koncepci, což se projevuje v jeho výrazu i ve stavu některých částí. Původně do vnějšího prostoru otevřené chodby jsou nyní zazděné a opatřené malými okny, čímž zanikla původně zdůrazňovaná transparentnost stěn a vizuální vjem volného prostoru. Vodní nádrž na nádvoří je zasypaná, takže socha Lachtan je osazena v travnaté ploše. Objekt byl zateplen, a reliéfní členění průčelí a jednotlivé fasády tak doznaly výrazné proměny a ztratily původní členění. Reliéfní stěna od Václava Uruby byla nevhodně přetřena šedým nátěrem a nad ní byla zřízena stříška, takže se ztratila jak materialita reliéfu, tak i jeho plasticita. Jedině sousoší Matka s dítětem je opravené a zrestaurované a jeho stav je dobrý. Navzdory zmíněným zásahům představuje školský areál ukázkový příklad pavilonového školského zařízení, typického pro období šedesátých let 20. století, kde se kladl důraz na volný prostor a transparentnost jednotlivých částí objektu. Jedná se o příklad pozdního internacionálního stylu s prvky brutalismu, jehož případná architektonicky propracovaná obnova by přispěla k rehabilitaci celého sídliště. 

MSt