Anglo-československá banka vznikla jako významná instituce v roce 1922, kdy nahradila původní ústav postavený na rakouském a anglickém kapitálu. Nově zřízená společnost potřebovala kromě hlavního ředitelství v Praze zřídit také několik poboček v regionálních centrech včetně Pardubic. Zde se jim podařilo získat provizorní prostory na tehdejší Wilsonově třídě (dnes třída Míru). Ty se však už o rok později rozhodla nahradit novostavbou. Zakoupila exponované pozemky v centru města s domy čp. 144 a 222. Neutěšený prostor v těsné blízkosti Zelené brány, zvonice a kostela sv. Bartoloměje chtěla banka ve spolupráci s místní radnicí pojmout v urbanistických souvislostech, a proto oslovila architekta Josefa Gočára. 

Ten měl již zkušenosti z roku 1913, kdy v rámci širší architektonické soutěže projektoval na dnešním náměstí Republiky okresní dům, hotel, poštovní a telegrafní úřad a činžovní dům v kubistickém stylu. Zároveň se zamýšlel nad celkovou regulací veřejného prostranství, a proto získal další příležitost o deset let později. Přes Gočárův kontextuální rozhled – který zahrnoval kromě banky také další administrativní budovy, zastřešené sloupořadí a budovu muzea – se nakonec podařilo realizovat pouze peněžní ústav (Městská spořitelna v Pardubicích). Architekt měl se stavebníkem bohaté zkušenosti, upravoval totiž pro něj pražské ředitelství firmy a dále navrhl pobočky v nedalekém Hradci Králové a Moravské Ostravě. Původní dva dvoupatrové domy, jež na stavební parcele stály, banka zbourala na začátku roku 1924. Projekt pak podle Gočárova projektu do slavnostního otevření v pondělí 19. října 1925 dokončila pardubická stavitelská firma Václav Ladislav Hořeňovský.  

Na prvním návrhu administrativního komplexu začal Gočár pracovat v roce 1923. Už od začátku počítal se základním účelným kubusem budovy dekorovaným výrazivem moderního klasicismu. To mělo zdůraznit vážnost a důvěryhodnost bankovního paláce u větších i drobných střadatelů. Hlavní průčelí zdůraznil rozměrným chrámovým schodištěm se zjednodušeným vstupním portikem formou tří symetrických vstupních dveří. Fasádu přízemí a prvního patra rozčlenil jednoduchými pilastry, plochu zakončil horizontální římsou a sníženým druhým patrem doplněným o jednoduché šambrány. Na přání stavebníka spojil novostavbu s předbraním Zelené brány prampouchovým ramenem. Směrem ke kostelu sv. Bartoloměje pak situoval administrativní věž s rovnou střechou a výraznou vysunutou římsou nad druhým patrem. Ta v návrhu výrazně evokovala „královéhradecké mrakodrapy“, jež se díky jeho urbanistickému konceptu nakonec realizovaly až v Hradci Králové na Ulrichově náměstí ve druhé polovině dvacátých let 20. století. Vzhledem ke komplexnímu pojetí náměstí se také zamýšlel nad zastřešeným sloupořadím propojujícím administrativní budovu „okresního domu“ s novostavbou muzea. 

Památková komise pro Čechy akceptovala Gočárovy plány z roku 1923, ale chtěla snížit pultovou střechu a více upozadit horní patro ve prospěch dominantní pohledové partie Zelené brány. Z toho důvodu architekt navrhl opláštění druhé patra měděným plechem a zvolil stejný materiál pro střešní krytinu, aby to korespondovalo se sousedním symbolem města. Na základě doporučení komise a přání stavebníka volil Gočár větší členitost fasády, kdy sloupy osadil stylizovanými hlavicemi a více geometricky dekoroval druhé patro. Toto řešení svým dobrozdáním podpořil také architekt sousední městské spořitelny František Roith. V návrhu pardubické filiálky anglobanky již Gočár opustil inklinace k národnímu stylu, jehož výrazové prostředky používal především v královéhradeckém případě na Masarykově náměstí (1923) a u výrazné obloučkové atiky pražského ředitelství (1923–1924). Pod vlivem svého učitele Jana Kotěry, který v závěru tvorby směřuje k modernímu klasicismu a vlivu soudobé holandské architektury, navrhuje v podobném vyznění také pardubickou banku, s čímž plně koresponduje také jeho ostravská realizace banky (1923–1924). U obou projektů rozdělují hlavní průčelí stylizované pilastry a rozměrný vstupní portikus se třemi dveřmi. Toto formální a důstojné vyznění, společné oběma stavbám (pardubické i ostravské), se zjevně trefilo do vkusu místní, spíše konzervativní veřejnosti.: „… Jest opravdu nejkrásnější stavbou v Pardubicích. Doplnil velmi pěkně prostranství u Zelené brány naproti městské spořitelny a přispěl k okrase města.“ Stavba tak vytvořila velmi dobrý protipól historickým symbolům města, na které dobře navazovala. Pozdější zásahy do náměstí, které mimo jiné realizoval i Josef Gočár, měly dokončit vizi o reprezentativní úpravě tohoto prostoru, což zdůrazňoval místní tisk: „Až bude provedena definitivní úprava náměstí před bankou, a kéž by bylo v zájmu města co nejdříve, pak teprve vynikne dílo, jež pan ředitel Schich pro město a jeho hospodářský rozvoj podnítil.“

Josef Gočár při návrhu dispozičního řešení vycházel jak z nutnosti účelného propojení bankovních reprezentačních prostor a kanceláří pro zaměstnance, tak z potřeby bytového zázemí pro ředitele a úředníky. Do podsklepeného hlavního vstupu (s archivem) architekt situoval telefon, malé zádveří a následně pak hlavní vstupní dvoranu osvětlenou přímým slunečným svitem. Z ní se po pravé straně vstupovalo k prokuristovi, do čekárny, případně do ředitelny. Prostory architekt sice doplnil o moderní ústřední vytápění, neodpustil si ale další odkaz k reprezentativní minulosti v podobě dvou mramorových krbů. V pravé pohledové části se nacházelo schodiště do prvního patra a šatny. V přízemí samozřejmě nechyběl rozměrný bezpečnostní trezor. Z hlavní dvorany následoval vstup do pokladen a úřadoven, kterými Gočár osadil severní partii objektu. Velkou část podlahové plochy tvořilo linoleum, zatímco pro stěny volil většinou dřevěné táflování. Druhé patro Gočár rozdělil na menší byt na straně k Zelené bráně (jeho součástí byla kuchyně v místě prampouchového ramene) a velký ředitelský byt ve zbylé části objektu. Směrem do dvora situoval terasu, halu, pokoj pro služku, komoru a spíž s kuchyní. Prostory v levé části i hlavním průčelí rozčlenil pokoji a salony. Druhé patro řešil autor identicky, pouze prampouchové rameno v tomto podlaží sloužilo jako terasa. Podkroví s půdou Gočár doplnil o jednopokojový byt s kuchyní, komorou, toaletou a terasami směrem do dvora.

Architekt pojal ústav jako kompletní gesamtkunstwerk. Z toho důvodu autorsky pojednal kompletní  vybavení kanceláří, okenní mříže, pokladní přepážky, světla a další detaily v exteriéru i interiéru budovy. Velmi podrobně také pracoval na typografickém řešení čelního nápisu nebo stožáru s písmeny AČB. Památkově chráněný objekt dodnes slouží jako bankovní budova, která však v devadesátých letech minulého století přišla o většinu původního vybavení. Z toho důvodu se dochovalo jen pár drobných detailů v interiéru a především intaktní exteriér banky. 

MB