Nová Církev československá, ustanovená po založení republiky roku 1920, získala první farníky krátce po svém vzniku také v Pardubicích. Rada starších pod předsednictvím Václava Jandíka nejdříve provizorně využívala zámeckou kapli Tří králů, ale už na přelomu let 1925 až 1926 získala pozemek v lokalitě Na Olšinkách. Oslovila proto pardubického architekta Ferdinanda Potůčka mladšího, aby vypracoval stavební plán. Šlo o logickou volbu, protože autor patřil stejně jako jeho další rodinní příslušníci k aktivním členům. Jeho otec zároveň v rámci rodinné firmy dokončil o tři roky dříve nedalekou stavbu sokolovny, a proto pozitivní referenci jen potvrdili volbu podnikatelství staveb rodiny Potůčkových. Projekt architekta z ledna 1926 schválila městská rada už 21. května téhož roku, kdy také začala stavba Husova sboru. Na realizaci se kromě místní reformní církve podílelo také město Pardubice, které přispělo na budovu i na úpravy veřejného prostoru v okolí objektu. Stavitel Karel Kohout ve spolupráci s Ferdinandem Potůčkem dokončil hrubou stavbu o rok později. 13. srpna 1927 udělila městská rada povolení k užívání obytných místností v přízemí a fary. Slavnostní otevření a plné dokončení budovy však následovalo až 27. května 1928, kdy zde vystoupil také patriarcha Církve československé Gustav Adolf Procházka. Plně zkolaudována byla stavba až v roce 1930. Už počátku se počítalo s tím, že nebude sloužit pouze zájmům církve: „ale i kulturním účelům pokrokové veřejnosti, která jistě neodepře národní církvi své podpory.“ 

Rada starších roku 1931 požádala o povolení adaptace divadelního sálu (síně Jana z Milheimu), o dva roky zvýšila jeho kapacitu na 280 osob. Jeviště vnímala církev nadále jako nedostatečné, a proto roku 1937 došlo k dalšímu rozšíření pod dohledem pardubického stavitele Karla Jiráska.

Pardubický architekt Ferdinand Potůček mladší při návrhu Husova sboru naplno využil nárožní parcelu. Vstupní partii zdůraznil půlkruhovou věží s krytou sloupovou předsíní. Celá tato část působí jako otevřená náruč, která vítá do Církve československé nové farníky a zároveň je zve na místní kulturní akce. Symbolický motiv chrámu, využitý u protějšího projektu pardubické sokolovny od Václava Šantrůčka a Antonína Mendla, parafrázoval Potůček i v případě Husova sboru. Estetiku moderního klasicismu architekt využil jak v případě okrouhlé vstupní předsíně s jednoduchými sloupy, tak volbou řady říms a jednoduchého pilastrového řádu na severní uliční straně. Zatímco farní partii ústící do Jiráskovy ulice členil pouze pravidelným rastrem oken se subtilními podokenními římsami, půlkruhové nároží zakončil věží s měděnou střechou, kalichem a reliéfními nápisy Pravda vítězí a Husův sbor. Potůček nejvíce dekoroval severní průčelí velkého a malého sálu, kdy pravidelný rastr oken sevřel do zjednodušeného pilastrového řádu, korunní římsy a střešní balkónové atiky. Celý komplex zastřešil soustavou sedlových střech.

Na spolupráci s reformní církví navázal Potůček už v závěru roku 1928, kdy ho oslovila místní kolínská rada starších Církve československé, aby vypracoval stavební plán budovy sboru. Přestože byla diecéze s projektem v duchu moderního klasicismu spokojená, ke stavbě nedošlo z technických důvodů spojených se situačním řešením objektu napříč dolní částí náměstí, namísto podélné varianty prosazované městskou radou.  Ve stejné době Potůčka oslovila rada starších z Heřmanova Městce. Tento návrh se již podařilo roku 1930 realizovat.  Rozsáhlá budova nezapře umělecké inspirace architekta u jiných puristicko-konstruktivistických projektů.  Dominantní objekt na exponované parcele s výraznou hmotovou siluetou nezapře vzory v klasické architektonické citaci patrné u pardubické sokolovny dokončené roku 1923.  Nejvíce je tu však patrné srovnání s pardubickým sborem i nerealizovaným kolínským projektem.  Autor volil stejnou stanovou střechu věže s měděnou krytinou a kalichem, téměř identicky řešil vysoká vertikální okna sálu vsazená do jemně dekorovaných polopilastrů.

Husův sbor architekt rozvrhl ve tvaru zkoseného písmene V. Komplex hmot rozdělil na obdélníkovou východní partii, již situoval do Jiráskovy ulice. Půlkruhové nároží s hlavním vstupem a velkým sálem umístil do dnešní ulice U Husova Sboru. V celkovém rozvržení stavby volil architekt členité řešení. Hlavní vstup z krytého nároží ústil do věže se vstupním foyer a tříramenným schodištěm. Uliční stranu západní části Potůček členil předsálím, malým sálem a sklepem. Dvorní stranu rozčleňoval pokladnou, sociálním zařízením, bufetem a jednopokojovým bytem. Do východní části fary navrhl zasedací síň, kancelář faráře, archiv a sociální zařízení. Nároží prvního patra projektant využil jako otevřenou terasu, západní část opět definoval vstupním foyer a především velkým sálem s jevištěm a úpravnou. Farní východní stranu prvního poschodí definoval třípokojovým bytem s terasou, sociálním zařízením a kuchyní. Potůček identicky řešil také druhé poschodí farní části, do dalšího podlaží také ústil velký sál, jenž v této části doplnil o železobetonu ochozovou galerii, zastřešenou kazetovým stropem s trámovím. Prostory využívala především náboženská obec církve, farář Jan Kvasnička, duchovní Rudolf Polánecký, domovnice Marie Šťovíková a kostelní zřízenec Nikolaj Solskyj.

Husův sbor vlastník roku 1956 drobně adaptoval pro Východočeské divadlo v Pardubicích, které ho využívalo jako svou komorní scénu. Kulturní využití mělo být rozšířeno také o státní komorní orchestr, k čemuž nakonec nedošlo. Budova je dodnes ukázkou kvalitní meziválečné architektury, velmi dobře spojující funkci Husova sboru s kulturním centrem pro vzdělávání, divadelní představení a koncerty. Stavbu najdeme v seznamu kulturních památek a je aktuálně v dobrém technickém stavu. 

MB