Pozemek na jihozápadním okraji dnešního náměstí Republiky patřil už od přelomu 19. a 20. století k exponovaným lokalitám v centru města. Místní radnice si uvědomovala potenciál tohoto prostoru. Proto již od roku 1904 spolupracovala městská technická kancelář s architektem Antonínem Balšánkem. Chtěla vytvořit novou podobu náměstí s parkovou úpravou v návaznosti na uvažované zasypání Městské řeky, ramene Chrudimky, které svazovalo rozvoj města. Balšánek v souvislosti s tím dostal na starosti projekt městského divadla. Území s nově postavenými činžovními domy, ale i starší zástavbou původních přízemních a patrových obytných objektů měly dotvořit další reprezentativní stavby. Už v roce 1900 zakoupilo objekt čp. 49 Družstvo pro postavení tělocvičny za 12 350 zl. se záměrem výstavby sokolovny. Roku 1906 iniciovalo vyhlášení veřejné architektonické soutěže, do které se přihlásilo na 61 návrhů. Z důvodu ekonomických problémů i získání nového pozemku na Olšinkách, zde ze stavby tělocvičny sešlo. Místo toho město vybudovalo tržnici, která se ale dlouhá léta nevyužívala. 

O novém využití pozemku v sousedství Národní banky československé (dříve Rakousko-Uherská banka, U Divadla čp. 784 z roku 1909) uvažovalo Městské průmyslové muzeum, které zde v polovině 20. let 20. století vyhlásilo také užší architektonickou soutěž. Zmaření všech snah o reprezentativní a účelné využití parcely, patrového obytného objektu a přízemní školy nakonec vyřešila městská správa rozhodnutím o vybudování činžovního domu se skladištěm a garážemi pro hasiče. Zakázkou pověřila v dubnu 1930 místního stavitele Jaroslava Krupaře. Vypracování návrhu svěřila osvědčenému architektu Ladislavu Machoňovi, který tři roky předtím projektoval celkovou regulaci Smetanova náměstí na východ od městského divadla. Čtyřpatrový obytný objekt dokončila Krupařova stavitelská firma v srpnu 1931 s celkovým nákladem ve výši 1 316 000 Kč. Z důvodu poškození sousedního domu Františka Jiráska došlo k pozdržení kolaudace, kterou objekt obdržel až v září roku 1931. Objekt kromě nájemního bydlení sloužil jako sídlo městského pohřebního ústavu s úředníky, na což si posteskl místní tisk: „ … aniž by se toho jevila potřeba, pouze z důvodu osobního prospěchu.“. Ve dvoře pak vzniklo nové zázemí pro pardubické hasiče. 

Počínání Machoně a stavebníka v konečném řešení neutěšeného stavu této lokality pozitivně hodnotil místní tisk: „Jistě výstavbou nového čtyřposchoďového činžáku i tato část bude náležitě upravena.“ Architekt v návrhu stejně jako v případě nedalekých obytných domů Josefa Maděry (U Divadla čp. 48) a Řemeslnicko-živnostenské besedy (U Divadla čp. 47) z let 1927–1928 volil výrazové prostředky pozdního art deca a novoklasicismu v kombinaci se stále populárnějším purismem. Mohutnou hmotu objektu rozdělil omítanou fasádou v přízemí. Stejným způsobem upravil levou partii a nárožní rizalit až do druhého patra. Zbývající plochu s pravidelným rastrem oken dekoroval okrovým obkladem, stejně jako u ostatních objektů na náměstí. Střešní partii oddělil omítnutou korunní římsou a odsazeným čtvrtým podlažím. To ještě rozdělil jednoduchými lizénami a zvýraznil metrovou atikou. Stavbu zakončil plochou plechovou střechou.

Dispoziční řešení objektu a jeho účel se velmi kriticky řešil v místním tisku.: „Staví se byty luxusní, drahé a jejich zadávání děje se rovněž způsobem, který nemá nic společného s řešením bytové krise. V prvních patrech jedná se osmipokojové přepychové byty, které jsou reservovány pro tak majetné jedince.“ Problém také souvisel s působením šéfa městského pohřebního ústavu Kratochvíla, pro nějž zde vznikal úřední byt, přestože sám vlastnil v nedaleké Smilově ulici celý činžovní dům. Situace se pak vyřešila pár měsíců po dokončení objektu, kdy radnice Kratochvíla odvolala z důvodu chaoticky vedeného účetnictví. Objekt tedy v mnohém nevyhovoval řešení bytové krize, protože nenabízel jedno ani dvoupokojové byty. Projektant čtyřpodlažní podsklepený dům podle přání stavebníka rozdělil na provozní část pohřebního ústavu v přízemí a obytnou partii v patrech. V levé části přízemí navrhl tři kanceláře pro bytovou správu a pohřební ústav, jednopokojový byt s kuchyní pro domovníka. V pravé partii pak umístil další kancelář, krám, skladiště, výpravnu uren, místnost pro obleky zřízenců, prostory pro dekorace, nákladní výtah a dílnu. 

Na přání stavebníka vzniklo skutečně velkorysé řešení bytových jednotek. V prvním až třetím patře projektant rozvrhl tři byty se sedmi místnostmi a kuchyní (včetně komory pro služku) a dva byty se čtyřmi pokoji a kuchyní. Do čtvrtého podlaží projektant situoval byt se dvěma pokoji a půdu na sušení prádla. K objektu dále patřily garáže hasičské zbrojnice, které plánoval využívat pohřební ústav. Ty vlastník drobně adaptoval v roce 1942.

Stavba je dnes v dobrém technickém stavu s původním řešením fasády včetně dvojitých dřevěných oken. Obchodní prostory v přízemí místo pohřebního ústavu dnes využívá obchodní oddělení Východočeského divadla v Pardubicích s prodejem vstupenek.

MB