Lokalita Na Třísle v těsné blízkosti Chrudimky se výrazně proměnila po regulaci řeky na začátku 20. století a po vybudování nouzových domů na pravém břehu o desetiletí později. Exponovanou parcelu v těsné blízkosti staré reálky a nově zbudovaného Prokopova mostu vybrala městská správa pro další veřejné stavby. Pozemky město převedlo na československý stát, který zde zamýšlel vybudovat komplex okresních finančních úřadů a okresního soudu. Nejsilnější pozici v projektování veřejných staveb v Pardubicích měl na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století architekt Ladislav Machoň, jenž nedaleko realizoval několik dalších podobných projektů státní reálné gymnázium nebo ředitelství pošt a telegrafů. Z toho důvodu nepřekvapí, že nakonec stavebník svěřil projekt právě jemu. 

Na prvních návrzích začal Machoň pracovat mezi léty 1931 až 1932, z důvodu hospodářské krize a problémů s podložím se však realizace protáhla. Další návrhy z prosince 1934 a 1935 architekt finálně upravil v lednu 1936, kdy také započala stavba. Komplex dvou nestejnorodých objektů stavební firma František Veselý dokončila v závěru roku 1937. Správa justiční a finanční v Praze, která stavby spravovala, požádala 27. února 1938 o kolaudaci úředních budov. Kolaudační komise 21. března odmítla povolení vydat, protože stavebník nesplnil některé podmínky stavebního povolení. Vrchní rada Antonín Žabka zdůrazňoval, že fasáda budovy je „veřejností nepříznivě hodnocena“, jak barva tak její provedení. Negativní vztah k novostavbě se objevil už před dokončením projektu v roce 1937. Dobový tisk reaguje na projekt značně explicitně: „K tomu zhanobení nábřeží nám už docela nic více nechybělo. Cizinci, kteří jdou kolem, ptají se s údivem, co se to staví na takovém krásném místě nábřeží za ševcárnu. A ta linie! Jedna bedna vysoká je a druhá je nízká …“ Další problém se týkal nového chodníku postaveného na navážce. Hrozilo rychlé sesednutí, a proto město posunulo převzetí tohoto veřejného statku o tři roky.  Problémy se týkaly také se samotným umístěním objektu na stavební parcele. „Nová tato budova je potvrzením oprávněnosti starých stížností, že v Pardubicích nemá řádného plánu pro zastavování města a že příležitost města k výstavnosti kolem vody je stále ještě zanedbávána a přehlížena. Soudní budova přibližuje se až na 20 m k vodě, nejde rovnoběžně ani s řekou, ani s bloky domů …“ A v rámci tradiční rivality Pardubic versus Pardubice si redaktoři nezapomněli postesknout: „Musíme si zase všimnouti Hradce Králové, kde nábřeží kolem Labe se sokolovnou, lázněmi a blokem domů je skutečně překrásné. To mohlo býti i v Pardubicích, ale vždy je vše neodvratně a nenapravitelně zkaženo.“ Své výhrady měla také výprava z Hradce Králové, které sdružovala odborníky pro výpravu měst: „A byly jsme svědky, jaká kritika, skutečně opodstatněná, které my cítíme a nedovedeme uplatnit, byla všeobecně nahlas pronášena.“ I přes mnohé z uvedených výhrad nakonec stavebník realizoval spíše kosmetické úpravy na fasádě, což dopomohlo  ke konečné kolaudaci a otevření objektu v dubnu 1938.

Ladislav Machoň při návrhu komplexu veřejných budov vycházel z tehdejších trendů funkcionalistické architektury a designu, který se projevil i v jeho návrhu poštovního úřadu v Praze ze začátku třicátých let 20. století. Pro konstrukci volil železobetonový skelet s cihelnou vyzdívkou. Projektant při návrhu výrazně akcentoval odlišné využití objektů. Zatímco pro severní část využil čtvercový půdorys dvoupodlažní stavby, pro finanční úřady v jižní části parcely volil čtyřpodlažní budovu připomínající mohutný kvádr. Pro soudní budovu použil Machoň jako hlavní výrazový prostředek horizontální pásy pravidelného rastru oken, jež doplnil o jednoduchou břízolitovou omítku. Suterén objektu dekoroval pouze obkladem cihelné barvy. Zmíněný obklad architekt využil také v případě hmoty finančních úřadů, na bočním jižním i severním průčelí. Tento způsob úpravy fasády se dočkal pozitivního, i když mírně ironického přijetí veřejnosti: „Soudní budova nábřeží Chrudimky je již obložena, aspoň nevypadá jako obyčejná fabrika.“  Pro fasádu pak Machoň netradičně zvolil výraznou zelenou barvu, což se opět dočkalo sžíravé kritiky: „Velice krásně by se vyjímalo, kdyby ještě na tento zelený podklad byly nyní namalovány pěkní amazonští papoušci.“ Schodišťovou halu architekt prolomil rozměrnými horizontálními okny a zbylou část západního a východního průčelí upravil vertikálními lizénami. Nároží finančních úřadů architekt ještě doplnil bronzovým reliéfem státního znaku.

Architekt Ladislav Machoň už při prvních návrzích akcentoval, že úřední domy budou mít několik účelů. Proto volil různé výrazové prostředky i dispoziční řešení budov. Vyšší kvádrový objekt na jihu parcely obsadily finanční úřady. V prvním, druhém a čtvrtém patře měla své kanceláře Berní správa v Pardubicích, suterén a poslední čtvrté patro Machoň určil pro Katastrální měřičský úřad. Nižší objekt v severní partii parcely obsadil Okresní soud v Pardubicích s výjimkou přízemí, kde fungoval Cejchovní úřad. Čtvercový areál okresního soudu s vnitřním dvorem umístil architekt do severní části staveniště. Na objekt navázal přízemní hlavní vchod pro celý areál a stavbu finančních úřadů na jižní straně. Suterén soudu Machoň vyplnil skladišti, prádelnou a dražební síní. Prádelna se nacházela i v suterénu finančních úřadů. Severní křídlo přízemí soudní budovy projektant rozdělil prostory zadržovací vazby pro muže. Do stavebního plánu zakreslil cely, nemocniční pokoj a vězeňskou kuchyň s jídelnou. Vězňům také vymezil severní stranu dvora. Jižní a východní křídlo soudu architekt členil jednacími síněmi, podatelnou, výpravnou a kancelářemi pro uložení pozemkových knih. Zmíněnou část komplexu Machoň propojil přízemní halou s rozměrným schodištěm se stavbou finančních úřadů. Do dispozičně úspornějšího objektu na jižní stranu projektant situoval především kanceláře s ústřední chodbou. V rozvržení přízemí nechyběl ani byt vrátného s vrátnicí. První patro severního sektoru soudní stavby opět Machoň členil vězeňskou sekcí, tentokrát pro ženy, zbylou část objektu rozvrhl kancelářemi, zázemím pro soudce a jednacími síněmi. Druhé podlaží soudu projektant opět rozdělil kancelářskými prostory, stejné řešení volil pro druhé, třetí i čtvrté patro finančních úřadů. Místní tisk se v časté kritice projektu také pozastavoval nad vysokým nákladem truhlářských prací, který dosáhl částky 500 000 Kč. „Byla vypsána soutěž, ale získal tuto soutěž cizí podnikatel – prý z Opatovic.“ Jako tradičně tedy reagoval na to, že když se radnice na stavbě podílí, proč nemohla zprostředkovat zadání zakázky místním živnostníkům.

Roku 1948 se do administrativních prostor finančních úřadů přestěhoval Okresní národní výbor. Po zrušení Pardubického kraje roku 1960 se v budově uvolnily prostory bývalého ředitelství pošt a telegrafů a stavba tedy mohla nově sloužit vzdělávací funkci, jako sídlo Střední průmyslové školy chemické. V šedesátých letech 20. století majitel dokončil několik stavebních adaptací (laboratoře, nové třídy, dílny), které po výměně oken a dveří znehodnotily původní Machoňův projekt. Havarijní stav objektu řešila adaptace budovy na pobočku krajského soudu v Hradci Králové v letech 2015 až 2016. Projektanti obnovili původní fasády, obklady a orámování oken, jež vrátily komplexu podobu blízkou citlivě rekonstruované kulturní památky.

MB