Královská, později Wilsonova třída (dnes třída Míru) získala na začátku 20. století pozici hlavní městské ulice, kde chtěla většina živnostníků získat prostory pro své provozovny a zároveň se zde prezentovali movití měšťané. Jako ideální prostor pro vysoké zhodnocení stavebního záměru zde v roce 1917 koupili usedlost čp. 60 místní stavitelé Antonín Kratochvíl a František Veselý. Povolení ke zbourání původního objektu a jeho nahrazení novým obchodním a činžovním domem vydala stavebníkům městská správa 13. prosince 1923. Kratochvíl s Veselým vypracovali vlastní vizualizaci, ale nakonec se rozhodli zadat pojednání uliční fasády a prostoru pasáže architektu Ladislavu Machoňovi. Stavbu zahájenou roku 1924 dokončila stavitelská firma 13. července 1925. Původně skromnější představu stavebníků o klasickém činžovním objektu s obchodními prostory v přízemí nakonec rozšířili do třiceti jedna bytových jednotek s podlahovou plochou do 80 m². Financování projektu mělo být také zajištěno výrazným rozšířením prodejních ploch, které Machoň navrhl do padesátimetrové pasáže o dvaceti osmi obchodech. Celkový náklad se vyšplhal na 1 600 000 Kč.

První návrh fasády zpracovali stavebníci Antonín Kratochvíl a František Veselý. Zvolili standardní provedení fasády, rozdělené lizénovými rámci, dekorativními terči mezi jednotlivými patry, vikýři a atikou s motivem vlaštovčích ocasů odkazující k místní umělecké tradici. Za hlavní prvek fasády volili stupňovitá balkónová tělesa (první patro po celé ploše fasády, třetí podlaží pouze ústřední část fasády) s kanelovanými pilastry. Po převzetí návrhu Ladislavem Machoněm, který se do města vrátil kvůli pracovním příležitostem i rodinné vazbě na Pardubice (jeho matka Anna, rozená Pernerová, byla příbuznou známého železničního inženýra Jana Pernera.), projekt radikálně přepracoval. Ovlivněn architekturou Jana Kotěry a art deca, zjednodušil výzdobu obchodního přízemí mohutným kamenným obkladem. Pravidelný rastr oken prvního až třetího patra sevřel do dekorativních neglazovaných rámů zdobených mašinistickými motivy sochaře Karla Pokorného. Celé první patro Machoň doplnil soustavou šesti balkónových těles. Poslední čtvrté podlaží zastřešené mansardovou střechou vysadil na konzolovou římsu. Pod vlivem dalšího spolupracujícího stavebníka Podnikatelského družstva architekt rozšířil dekorativní aparát prvního patra o čtyři sociálně civilistní sochy od Karla Dvořáka představující rybáře, textiláka, truhláře a slévače/barviče. Právě tyto plastiky se následně staly předmětem veřejné kritiky. Místním se nelíbily především jejich proporce, a proto pasáž překřtili jako „U čtyřech panáků“. Dobový tisk dále díla hanlivě nálepkoval jako  „kreténské figury z Alp“. Mnohem úsporněji, avšak výrazněji „kotěrovsky“ řešil dvorní vyústění pasáže, jejž rozčlenil klasicizujícím průčelím s pilastry, jemným šedým rámem kolem oken v první a druhém patře, a to v kombinaci s okrovou fasádou nebo trojúhelným zastřešením v horní partii. Řešení jasně odkazuje k pozdní tvorbě Jana Kotěry ovlivněné moderním klasicismem.

Rozsáhlý čtyřkřídlý komplex můžeme vnímat jako pokus o vnesení velkoměstského duchu do pardubické stavební produkce. Machoň dekoroval také prostor samotné pasáže, který primárně členil skleněnými výkladci obchodních prostor zasazených do art decových geometrických rámů. Zmíněné stylové inspirace můžeme najít také v chromovaných prvcích na dveřích a designových železných tříramenných svítidel. Otevřený prostor pasáže architekt doplnil o mozaikovou podlahu, lunetové civilistní malby a železnou konstrukci obloukové klenby, kterou v pravidelném rytmu vyplnil mléčným sklem. Na obrazech spolupracoval se svým švagrem, malířem Alexandrem Vladimírem Hrskou. Objekt obdélníkového půdorysu Machoň rozčlenil uličním průčelím s vchodem do pasáže, bytovými a obchodními místnostmi. Do dvora architekt situoval pasáž s obchodními prostory po obou stranách a byty do bočních křídel. V uliční straně suterénu projektant umístil restauraci, jídelnu, kuchyň, sklepní prostory, prádelnu a jednoramenná schodiště. Přízemí Machoňova projektu definují obchodní provozovny směřující do uličního průčelí i do samotné pasáže v pravidelném rozložení. Nabídku pasáže tvořila oblíbená kavárna a cukrárna Josefa Hofmana. Mezi další nájemce patřilo kadeřnictví Jaroslava Vostrého, prodej dětské konfekce Antonína Karáska, hudební nástroje nabízela známá královéhradecká firma Červený, kožešiny Pavlína Udržalová, obuv Josef Klor a elektroniku František Šťastný. Mezi širokou nabídkou podniků nesměl chybět ani koktejlový bar nebo suterénní restaurace. První i druhé patro Machoň dispozičně řešil bytovými jednotkami. Autor za uliční průčelí do tehdejší Wilsonovy ulice (dnes třída Míru) navrhl největší třípokojové byty s kuchyní, předsíní a sociálním zařízením. První patro rozčlenil prostorem prosklené klenby pasáže, kterou z obou stran doplnil obytnými křídly s dvoupokojovými, třípokojovými byty a pavlačí. Čtvrté patro Machoň rozčlenil nejmenšími jednopokojovými byty s kuchyní i spíží, celý prostor pak rozšířil o půdní vestavbu.

Pasáž po otevření v létě 1925 fungovala také jako kulturní centrum. Například v září roku 1925 zde Spolek pěstitelů drobného a hospodářského zvířectva pro Pardubice a okolí organizoval propagační přehlídky drůbeže, králíků a holubů v na míru vyrobených klecích od Antonína Kratochvíla. O měsíc později zde Véno Veselý vystavoval obraz Kunětická hora. Ladislav Machoň se v roce 1927 zamýšlel také nad rozšířením projektu, kdy navrhoval vybudování tržnice a další pokračující pasáž ve dvoře. Z ekonomických důvodů z těchto úvah sešlo. Stavba už v roce 1958 získala statut kulturní památky, ale její technický stav se neustále zhoršoval. Až mezi léty 2011 až 2013 nový majitel provedl generální rekonstrukci stavby, která obnovila původní nátěry, fasády a vrátila do prostoru řadu prvků užitého umění.

MB