První poštovní stanice vznikla v Pardubicích díky zavedení železniční dráhy v roce 1845. Až v druhé polovině 19. století se poštovní úřad dostal do centra města, ale několikrát musel vystřídat nevyhovující prostory. Z toho důvodu zakoupilo město v roce 1911 neobarokní dvoupatrový dům na rohu ulic Na Hrádku a Královské třídy (dnes třída Míru) a zaplatilo jeho adaptaci. Šlo však o pouhé provizorium, které měla nahradit nová poštovní budova vzešlá z architektonické soutěže z roku 1913. Jako stavební pozemek vybralo město nároží Smetanova náměstí (dnešní náměstí Republiky) a Jahnovy třídy. Z realizace nakonec sešlo, a proto pozemek získalo ředitelství pošt a telegrafů, které následně prosadilo adaptaci objektu, jež pošta využívala od roku 1911. Stavebník oslovil osvědčeného architekta Ladislava Machoně. Ten souběžně s pardubickým projektem pracoval na návrhu telefonní centrály na pražské Letné. V lednu 1929 připravil první projekt, který pak musel kvůli finančním problémům stavby několikrát upravovat. Stavební povolení radnice udělila už 14. dubna 1930, ale samotná stavba začala až o rok později.  Z ekonomických důvodů spojených s vleklou hospodářskou krizí se nakonec začalo budovat pouze postranní křídlo do ulice Na Hrádku. Zde se materiál ze stavby používal také na rozšíření silnice pro budoucí stavbu městských lázní. Díky častým odkladům se stavba protáhla až do roku 1935, kdy firma Antonín Kratochvíl a František Veselý dokončila první etapu. Druhou a třetí obsahující hlavní uliční průčelí do Wilsonovy třídy (dnešní třídy Míru) nakonec přes lopotné pokusy stavbu odložit ředitelství pošt a telegrafů dokončilo až 14. února 1938, kdy poštu uvedlo do provozu. 

Ladislav Machoň se při své projekční práci postupně stal expertem na poštovní stavby a mnohdy tedy vytvářel pouze variace svých starších návrhů. To platí i v případě Pardubic, kdy redukoval větší velkoměstský rozměr letenské poštovní centrály (1929–1931). Pro pardubickou poštu zvolil jednoduchý dvoupatrový funkcionalistický kubus rámové železobetonové konstrukce do hlavní městské třídy. Budovu v přízemí zdobil terakotou, průčelí rozčlenil pravidelným rastrem rozměrných obdélníkových oken a přidal stříšku nad vstupem. Vstup měl ještě umocnit žulový obklad (při realizaci nahrazen kachličkami) a nároží reliéf se státním znakem. Velmi podobně pak řešil mírně snížené boční křídlo, které stejně jako zbytek stavby upravil vápennou omítkou. Machoň dále v objektu zvolil posunovací okna na způsob systému Stührmann. Architekt už v roce 1929 vytvořil variantu fasády s obkladem, která se znovu dostala na scénu po požadavcích stavební komise v roce 1934. V další vizualizaci počítal s obrubami okenních otvorů. Podobný motiv použil roku 1928 Oldřich Liska u administrativního domu Slovanské pojišťovny v Hradci Králové. Nakonec se však žádný z těchto motivů do konečné realizace nepromítl. Následně se původní plán změnil v otázce počtu pater uličního průčelí. V blízkém okolí stavebníci realizovali tří a čtyřpatrové objekty v pozdně funkcionalistických formách. Proto místní stavitel Václav Hořeňovský loboval na radnici za zvýšením novostavby pošty. Tento záměr už v únoru 1936 odmítlo z hospodářských důvodů ministerstvo pošt, ale přesto se nechalo přemluvit o rok později pardubickou radnicí, která se zaručila, že jakékoliv škody na sousedních objektech uhradí. Na dokončovaný utilitární objekt se s despektem díval místní tisk: „Co jsme těm architektům udělali, že nás tak trestají? Když nyní se uklízí lešení od budovy pošty, obecenstvo žasne, jaká bedna se to lidskému zraku na hlavní třidě objevuje. Kdo jde kolem, žasne nad „architekturou“ rázu obyčejné fabriky. Někteří podnikaví živnostníci se ptají, zda bude možno aspoň využití té veliké plochy do ulice „Na Hrádku“ k reklamám obchodníků, a co bude stát čtvereční metr.“ Celkový stavební boom spojený s budováním nadčasových funkcionalistických obchodních a obytných domů z druhé poloviny 30. let 20. století v sousedství (třída Míru čp.  70, 71, 79, 96, 97), však dal nakonec za pravdu Machoňově estetickému zrání z konce 20. let. 

Architekt do suterénu projektoval kabelovnu, akumulátorovnu, skladiště, kotelnu ústředního topení, toalety a sklepy. V přízemí situoval místnost pro telegramy se třemi telefonními budkami, vestibul s lóží vrátného a prostor pro pokladnu s trezorem. Hlavní halu vybavil listovními a peněžními přepážkami a uzamykatelnými listovními přihrádkami. Směrem do ulice Na Hrádku situoval zázemí pro poštovní personál, balíkové přepážky a především do dvora garáže pro vozy. Do prvního patra projektoval místnosti pro přednostu poštovního úřadu, zástupce, registraturu, telegram a morseovku. Druhé podlaží na přání stavebníka vyhradil pro meziměstskou telefonní ústřednu, hlavní rozvaděč, automatickou telefonní ústřednu, telefonní zkušebnu, mechanickou dílnu a místnost pro mechanika, telefonní účtárnu a šatny s toaletami. Třetí podlaží sloužilo pro další kanceláře. Objekt stavebník také vybavil výtahem. 

Od roku 1945 se objekt podrobil adaptacím především v interiéru, což souviselo s rozvojem technologií, které nahradily telegraf. V exteriéru došlo k výměně obkladů a drobných zásahů na fasádě. Česká pošta vyměnila okna za plastová a v roce 2021 se rozhodla objekt prodat. Administrativní stavbu v roce 2023 zakoupila společnost STAPRO, která se rozhodla dům zrekonstruovat a upravit podle projektu architekta Tomáše Meda. Roku 2026 došlo především k opravě fasády a úpravám vnitřních dispozic pro kancelářský provoz a služební byty. V přízemí zůstala Česká pošta, která si prostory pronajímá od nového vlastníka. 

MB